Ztracená přátelství

Dopoledne jsme probrali včerejšek a teď něco z mé minulosti.

Zrovna včera během mé ne zrovna moc dobré nálady jsem si říkala, že v nás rodiče spoustu dobrého i špatného zanechají i v dospělosti. Třeba to, že jsme neměli moc peněz, když jsem byla malá. A díky tomu v dnešní době je pro mě trpět nedostatkem příšerná představa. Vím, že to mamka měla těžký, když nás část života (než si našla tátu) živila sama a můj pokrevní otec (schválně ho nazývám otcem i když si to vážně nezaslouží) místo, aby platil nějaké pořádné alimenty, dělal, že neexistujeme. A jeho výchova prakticky nulová. Zřekl se nás už u soudu při rozvodu, ano tak rychlé to bylo.

Stěhovala jsem se s mamkou a ségrou celkem třikrát, naučilo mě to tak nějak do nikoho nevkládat úplně všechno, protože stejně o něj jednou přijdu (já vím, že je to hrozné a říct to takhle nahlas je neskutečné ani nevíte jak).

To, že o někoho přijdu se mi stává do teď, tolik kamarádek, co jsem měla a kolik jich nemám jen proto, že si prostě našly jinou kamarádku/přítele nebo jsme se odstěhovali. Hrozný. Nejvíc mě mrzí asi dvě kamarádky. Nebudu (v zájmu zachování soukromí) jmenovat. Říkejme jim třeba Terka a Karolína.

Začněme třeba Terkou.

Poznaly jsme se úplně náhodou, prostě jsme spolu začaly pracovat. Byla jako já – povahově. Sedly jsme si hned na poprvé. Byla jsem unešená. Je to něco jako první láska, ale trochu jinak.

Nejčastěji jsme se vídaly v práci, trávily spolu pauzy na oběd, jezdily spolu domu. Chodily na dvojitá rande. Měla super přítele, zbožňovala jsem je oba dva. Dohromady byli nerozlučná dvojka.

Ona je o dva roky starší než já. Je to nejkrásnější žena, jakou jsem kdy viděla. Přivedla mě k modelingu, sama ho totiž dělala. Je vážně moc hezká. Už tehdy nás spojilo něco, čemu do dnes nerozumím, neviditelné pouto. Přes to, že mi věčně neodpovídala na sms nebo nebrala telefon, byla jsem ochotná jí to zapomenout, protože jsme si užily tolika srandy. A už tehdá jsem jí poprosila, jestli mi půjde za svědka až se jednou budu vdávat.

A pak jednou prostě nepřišla do práce. Nezavolala ani nenapsala i když jsem se snažila jí kontaktovat i dopisem, protože jsem věděla, kde bydlí neozvala se. Věděla jsem co se děje, ale jen jsem chtěla vědět jestli je v pořádku…

Znovu jsme se viděly po půl možná po roce. Bylo to radostné setkání, plné emocí. Stýskalo se mi.

Protože už jsme ani jedna nepracovala ve firmě, kde jsme se potkaly, začaly jsme se vídat mimo – různá kafíčka, akce a zdálo se, že to vše bude jako dřív. Opět odpovídání na sms až po týdnu, nezvedání telefonů (což jen tak mimochodem úplně nejvíc nemám ráda, protože to svědčí o tom, že tomu dotyčnému na vás až tak nesejde, ale není to tak vždy. Třeba opravdu měla hodně práce.), ale neřešila jsem to. Jsem velice tolerantní a ona je velice milý a dobrosrdečný člověk. Říkala jsem si, že jsem prostě jen moc přísná. Bylo to skvělé, vrátila jsem se do dob, kdy jsme byly nerozlučná dvojka. Čas trávený spolu se ale nějak postupem času vytrácel. Sama se nikdy neozvala a mě přestalo bavit ji ,,uhánět“. A tak se z pár hodin stávaly chvíle a postupem času jsem ji znala jen z fotek. A i v dnešní době při gratulacích k narozeninám, svácích, vánocích nebo svatbě jí ve zprávě napíšu: ,,Musíme se vidět, stýská se mi.“ Když mi po týdnu přijde odpověď: ,,Ahoj Moničko, určitě musíme.“ Poskočí mi srdce, ale v hloubi duše vím, že se neuvidíme.

Co se svatby týče, pozvaná byla, pozvánku jsem jí téže posílala, ale za svědka mi šel někdo jiný a ona ani nedorazila. O její svatbě jsem se mimochodem dozvěděla z fotky a změny jména na facebooku. Jak ironické že?

A teď si povíme o Karolíně.

Karol jsem potkala pro změnu v práci. 🙂 Historie se opakuje! Seznámila nás tehdy kolegyně, která končila. Během chvíle jsme se staly nerozlučnou dvojkou. Rozlučku se svobodou jsme oslavily společně a byla to parádní jízda. Nasmály jsme se a pokrafaly. No co dodat.

Pokračovaly jsme v našem skvělém přátelství. Rozuměla mi vážně. Je to takové šídlo. Když jsem vyprávěla o svém muži nevěřila, že to může být taková láska, ale vím, že uvnitř mi to ze srdce přála o tom není pochyb. Svěřila jsem se jí s věcmi, které jsem nikdy s nikým neprobírala! Na svatbu tehdy také nedorazila, byla v té době dlouze a těžce nemocná. Obrečela jsem to samozřejmě. Moc mě to mrzelo a mrzí do teď, ale odpouštím ti vím, že za to nemůžeš.

Pak jednou přišla chvíle, kdy se bláznivě zamilovala. Krásné to bylo a je, moc jí to přeji, všichni si přece zasloužíme být šťastní. Odstěhovala se ze dne na den, zmizela mi z života a opět vím a znám její obličej a zážitky jen z fotek. Svatba bude příští rok, jenže nebudu zvaná. (třeba křivdím, doufám, že ano) Je to dlouho, co jsme se neviděly. Nenapíše, nezavolá.. A když já napíšu, nečekám odpověď. Na narozeniny napíše jen ze slušnosti. Vím, že poznala lásku a když mi to tehdy řekla… řekla jsem jí na to: ,,Vidíš, takhle se cítím já, teď už mi rozumíš? Konečně jsi taky šťastná.“ Jen se usmála, obě jsme věděly, že je to to pravé. Objaly jsme se a přemítaly o svém štěstí a jak je to krásné. A zřejmě jsme věděly také to, že se vidíme naposled. Má teď jiný život a já nejsem jeho součástí.

Takže? Co si o tom myslíte?

Dnes už se netrápím jako dřív. Nebo teda snažím se, daří se mi to dobře skrýt (Někdy lépe, jindy zase hůř). Dřív mě to ranilo a ochromilo na dlouhý čas. V dnešní době už není čas truchlit po někom, kdo o vás nestojí. Ale člověk to nepochopí dřív, jak po těchto zážitcích a neuvěří tomu, dokud to doopravdy nezažije. Navíc mám muže (skvělého muže), který za mnou stojí vždycky. Ať si říká, kdo chce, co chce podpořil mě vždycky! Něco jsem chtěla řekl: ,,Ano jistě.“ Když pochybuji o svém zdravém rozumu, vždy uvede věci na pravou míru. Věří ve mě za všech okolností. Když zapochybuji o jeho lásce – třeba včera večer když jsme uléhali a já nevěděla jak se omluvit za zpackaný den – mojí vinou pochopitelně.

Ptala jsem se: ,,Miluješ mě?“

Odpověď zněla: ,,Ano jistě miluji.“ (takové zvláštní, ale milé klišé)

A já na to: ,,Tak si to pamatuj. Na vždy.“

On: ,,Budu tě milovat do konce života, lásko.“

Pak mě objal a usnul.

A já tomu věřím. Věřím tomu pokaždé. Pokaždé tím totiž rozbije všechny moje starosti, obavy nebo pochyby.

I když je zrovna den, kdy to na mě všechno padá a my se pohádáme. Nebo je den, kdy já prostě brečím a nevím proč. Tak se neptá a obejme mě a to mi stačí. A nebo se ptá a vždycky to ze mě dostane… zatraceně nevím jak to dělá :D. A tak se nakonec stejně usmíříme a pokračujeme dál naším neskromným a šťastným životem.

Já totiž nevím, zda je to pozůstatek něčeho v dětství nebo prostě jen povahový rys, neumím ventilovat zlobu, naštvanost, křivdu, trápení. Neumím to jinak, než prostě tak, že to vybulím. A ono, co si budeme povídat, člověku se pak strašně uleví.

Všeobecně je známo, že se to ve dvou zvládá líp. Je fajn, že mu nevadí, když si občas (jen tak pro nic za nic) pobrečím.

Když se vrátím k tomu, kdo byl nebo nebyl ma mé svatbě. Můj otec o kterém jsem mluvila o pár odstavců výše (tedy pokrevní otec) na mé svatbě nebyl.

Ve chvíli kdy mi mamina oblékala svatební šaty a já byla už nalíčená a načesaná jen zapnout šaty a jít. – Mi otec najednou volá a říká do telefonu: ,,Ahoj Mončo, promiň, ale nepřijdu, je mi to blbý.“ S tím položil telefon. A já raněná padla na židli a znažila se zhluboka dýchat. Ano měla jsem na krajičku i když si to vlastně ani nezaslouží. (Odpouštím mu a hlavně sama sobě). Já se snažila neranit mamku a sama sebe. Na nic se neptala, protože to nejspíš tušila. Maminky už jsou takové. Vždycky všechno vědí dopředu.

A muž? Poznal to hned, jak jsem sešla schody, když jsme měli chvíli pro sebe ptá se: ,,On nepřijde viď?“ Jen jsem zavrtěla hlavou. Nemusela jsem nic říkat. Chápete nic! Občas to, že člověk nemusí nic říkat, vlastně zachrání celou situaci.

A tohle jsou ty důvody, proč jsme manželé a proč je to můj muž, pan božský a všechno….ty drobné pitomosti, to je to, co mě každý den uchvacuje a proč si každý den říkám, jo udělala jsem dobře. Těch drobností je nesčetně a vím, že normální pozemšťan by si toho nevšiml, ale já jsem woman in red – já to vidím 🙂

Měla bych jednou tyhle drobnosti sepsat, aby i ostatní ženy věděly, kdy to prostě stojí za to.

Stačí už jen to, že vstává se mnou hoooodně brzo ráno, aby mi uvařil kafe a udělal snídani. I přes to, že ví, že jsem po ránu na zabití 😀 (kdo není) – Jen on je prostě okouzlující a usměvavý už od rána – ,,Dobré ráno miláčku, dáš si čajík nebo kafíčko?“ a já nejsem schopna cokoli říct, (nesnáším ráno, když vstávám do práce = jakmile zazvoní budík, všechno je špatně. Nesnáším ráno zbytečnou spoustu otázek a nutnost přemýšlení) takže přirozeně něco nesmyslného zamumlám a on protože mě neslyšel položí další otázku 😀 nebo v tom nejhorším případě: ,,Cože?“ (v tu chvíli si vybavím scénu scože v Pulp fiction :D) a to už je v háji! 😀 Ale i přes tohle všechno (myslím, že to riziko moc dobře zná), vstává opravdu každé ráno. Někdy je to horší, někdy lepší! Z mého pohledu je to pořád hrozný, protože nenávidím budík :D. A song, který si nastavím jako budík po čase začnu nenávidět. Když mám volno, je to něco jiného, to vstávám s klidem a pohodou. To zase bývá on protivňoučký a já se zeptám jen: ,,Kafe?“ Protože vím, že čím míň otázek, tím líp. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.