Hihňací příběh

A je tu večer. Zaplať pánbu a já to dnes přežila. Celé odpoledne jsem se věnovala blogu a jeho vzhledu, nyní je připraven na vaše návštěvy 🙂

Dneska jsem chtěla mluvit o rodičích. Vzpomněla jsem si totiž na některé vtipné příhody z dětství 🙂 Vím, že být rodič je neskutečné a zároveň neskutečně těžké. Myslím, že moji rodiče mě vychovali, jak nejlépe uměli. Včera jsem mluvila o otci jestli si vzpomínáš a o tom, jak nepřišel na svatbu, ale teď bych ráda mluvila o těch lepších stránkách našich milých rodičů.

Jedna z historek, na kterou si vzpomínám se stala s mým bráchou a mojí sestrou (oba dva jsou stejně staří). Rodiče na nás byli přísní (byli jsme taky na prvním stupni, tak se není čemu divit a taky je to zatraceně dávno). My jsme prostě museli (pokud nebyl zrovna víkend), po večerníčku a Simpsnech jít spát (ano i v té době dávali Simpsny nějak po osmé večer).

Jednou večer jsme byli tak rozdovádění, že jsme pěkně dlouho nemohli usnout a ještě k tomu jsme dostávali nezadržitelné záchvaty smíchu. Měli jsme společný pokoj, já se ségrou palandu a brácha vegetil na posteli kousek od nás. Jak jsme tak byli rozdovádění, něčemu jsme se strašně smáli. Znáš to najednou to prostě nejde zastavit. A asi jsme byli hrozně hluční s tím naším smíchem. Nejspíš nám v tu chvíli přišlo vtipné úplně všechno. 😀

V momentě, kdy jsme byli v nejlepším táta vlítl do pokoje a strašně nám vynadal, že se dívá na televizi a my že máme dávno spát. A jestli toho nenecháme, tak nás všechny seřeže. Asi minutu jsme byli zticha! 😀 Pak jsme stejně propukli v smích a další salvy smíchu následovaly. Byli jsme vážně k neutišení. Párkrát mamka s taťkou zabušili na zeď (no jo ty paneláky) ať jsme zticha, jinak nás seřežou. Ani tyhle výhružky nezabraly a tak jsme se tlemili dál samozřejmě.

Po několika sekundách (bylo to děsně rychlý) jsme stáli všichni tři v řadě a táta před námi a strašně křičel. Jenže my nemohli udržet smích. Zřejmě si to vzal osobně a zvýšil hlas ještě víc. Ani to nás nijak nezastavilo a dál jsme propukali ve smích a pláč zároveň (asi to byla nějaká vtipná historka ze školy). Jenže taťka měl jiný názor a každému z nás uštědřil pár facek. No bolelo to, ale zasloužili jsme si to.

V domnění, že budeme konečně spát se odebral zpátky do obýváku a nás poslal do postelí. Byli jsme ticho – všichni. Jakmile jsme dolehli do postele, opět jsme propukli v smích. To už bylo vážně moc. To už naběhla mamka a opět nás seřezala. A jako bonus nás každého nechala klečet v koutě na chodbě. V domnění, že se unavíme a třeba dáme pokoj. Jooo jenže my se tlemili dál, každý v tom svém koutku. Po dvou hodinách klečení a hihňání se v koutku, rodiče usoudili, že bude lepší, když se budeme hihňat ve svých postelích a ne jim u televize. jakmile jsme zalehli hned jsme usnuli, to je jasné. Rodičům jsme pěkně brnkali na nervy.

Do dneška to vidím živě, jak každý klečíme v koutě k sobě zády a zadržujeme smích a po tvářích nám tečou slzy smíchu. 😀 Samozřejmě na rodinných sešlostech na to s láskou vzpomínáme a hihňáme se spolu, jako tehdy na prvním stupni. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.