Naši chlapi

Ti co denně usínají vedle nás a ti které z celého srdce milujeme. Ano správně, naši chlapi: Manželé, přítelové, muži, milenci, partneři, kamarádi (i ti s výhodami), prostě ti bez kterých nemůžeme žít a pochopitelně, oni bez nás také ne. Mnohé nazýváme našimi hrdiny, oporami, dokonalými milenci a kdo ví jak ještě… jsou to zkrátka naši partneři, bez kterých je život neúplný a nudný. A jejich život je zase nudný bez našeho štěbetání, protestování, vzdychání, hádání, zlobení, protáčení očima vsloup, drmolení, dlouhých koupelí, fénování vlasů, lakování nehtů… a tak bych mohla pokračovat do nekonečna.

Je to přeci jako sen mít partnera, který je s námi v myšlenkách (i v těch hříšných) na party s kamarádkami, který věří (a hlavně ví), jak jsme dokonalé a úžasné a dá to taky patřičně najevo. Ano je to tak, každá potřebujeme chválit stejně jako vy (chlapi). A to, že se náš božský neúčastní na domácích pracech, má pro nás hlubší opodstatnění než jen to, že se nám to prostě nechce dělat. 😀 A to, ať už je jakkoli božský (nemluvím jen po stránce sexuální), pak nehraje žádnou roli. Každá z nás moc dobře ví, že dělat doma všechno sama (= být na všechno sama), je prostě šílené. Taky máme práci, kamarádky a děti stejně jako tátové a naši božští muži že?

image1 članek

Tento článek jsem našla na internetu, někým sdílený a mnohokrát ,,Olajkovaný“, o komentářích ani nemluvě. Ukazuje, že i mužské srdce je plné citů a lásky k nám.

Nicméně jsem chtěla zabrousit k našemu smýšlení o nich nebo vás pokud to zrovna čte nějaký sympaťák :D. Alkohol je dobrý seznamovací prostředek, ale ne vždy je to dobře. Není nic lepšího posedět nad sklenkou vínka! Jistě, já ale myslím trošku jinou míru, to je… jak to vlastně říci slušně. Každá normální pozemská žena si totiž tajně přeje být princeznou svého prince (ať už to v překladu vašeho vztahu znamená cokoli), rozmazlována a taky mít svou svobodu a důvěru v celý vztah a snažení se, včetně investice času…. Atd atd.

A co tedy přítelové nebo partneři ať už ti životní nebo ti, kteří jsou v našem životě, jen na skok. Všichni jsou nesmírně důležití. Jaký pro nás mají význam? Každý z nich znamená v našem životě určitou část života, někdy dobrou, jindy zase špatnou, ale je něco pravdy na tom, že špatná zkušenost je taky zkušenost a ty špatné nás posílí a pomůžou nám překonat další situace, kterým jsme vystaveny (teď teda mluvím k ženám ale mužů se to týká také). Další podstatnou věcí je, že nás tyto nezdary posilují a život nám je připravuje z jistého důvodu, třeba nás pak čeká podobná situace nebo je naším úkolem pomoci nejbližší kamarádce stejnou zkušeností.

Vraťme se ale k parterům, už od školky vnímáme naše opačné pohlaví jako „partnera“ i když je tak nenazýváme, podvědomě si to uvědomujeme. Například když s malou sestřenkou probíráme, jestli se jí ve školce někdo líbí. Se kterým chlapečkem si hraje s hračkami, hrají na schovávanou (ony se pak vlastně ty stejné hry vrací v dospělosti :D, což je docela vtipné a rozhodně vhodné k diskusi) a na doktory. Už to, je takový prvotní znak partnerství a takového toho chození. Jenže v dospělosti je to o něco složitější. Jak jsem říkala v některém z předchozích článků, já jsem ve škole nebyla hezká holka (těžko uvěřit že:). Tehdy jsem byla taková opožděná, co se zkušeností týká, i když na dnešní dobu vlastně těžko říct. Je nepsaná všeobecná pravda, že lidé, kteří jsou hezcí/krásní to mají v životě jednodušší. Je na nás jak s tím naložíme. Ale z pohledu ošklivé holky to tak je….

Moje první pusa? Na prolejzačce za barákem (na které najdete v článku dětství na sídlišti) s klučinou o dost starším. Červenala jsem se tehdy a to moc! A co můj první opravdový polibek? V baráku u výtahu našeho paneláku… tehdá jsme s kamarádem hrozně zmokli, když jsme běželi z metra domu. Oba dva promočení jsme se smíchem vběhli do vchodu našeho paneláku, protože to bylo k večeru, byla už docela zima. No a pak už to šlo ráz na ráz. Já jsem stála u stěny a ždímala si vlasy mokré od deště a on stál naproti a pak jsme oba dva vzhlédli ve stejný moment. Políbil mě a po několik minut jsme tam stáli a vychutnávali si tu chvíli. Zkrátka romantika jak z pohádky. Ostatně první polibky se nezapomínají.

Měla jsem pár partnerů. Všichni byli úžasní, ale to jací doopravdy jsou, poznáme až po čase. Jestli spolu můžete žít nebo ne, poznáte nejvíc, když spolu začnete žít.

Moji partneři byli hezcí (minimálně pro mě), mohutní, měli sílu a mě se podlamovaly kolena jen při pomyšlení na ně. To je na tom to krásné, když si na to dnes vzpomenu, koutek mi vyskočí vzhůru. Dnes už to také hodnotím trochu jinak, tak trochu z odstupem. Spoustu věcí jsem promrhala a hlavně času, kvůli udržování vztahu s někým, kdo si to zkrátka nezaslouží a dostatečně neocení podstatu vašeho já (Kdo to nezná že?). Ale je to v pořádku, chybami se člověk učí, hlavně odpouštět a to nejen sám sobě.

Když mi bylo cca 15 plus mínus, začala jsem randit s o rok starším klučinou. V době mých pubertálních letech věta ,,přijď na film“ měla úplně jiný význam než má dnes :D. Takže takhle jsme začali my… Randění, randění a pak přišel film :D. Nevím jaký… ostuda. Směju se! Jsem ráda, že tohle nikdy nebude číst. Chodili jsme spolu půl roku. Můj první opravdový vztah. V té době jsem to nedokázala posoudit – myslela jsem, že je to dokonalé. Ano v té době bylo. Nic méně jsme se rozešli ve zlém, vrátila se bývalá, hezčí, vyvinutější a to (jak už to v životě bývá) mi zlomilo srdce. Nebyla jsem schopná uvažovat. Tohle je zkrátka zrada.

Pak dlouho, dlouho nic. Jen jeden nepovedený pokus o vztah. Utekla jsem zbaběle…stydím se, ale jinak to nešlo. Nikdo mi totiž nikdy neřekl, že můžu také říct ne… nebo promiň, tohle já nechci a v mém věku, kdy o vztazích člověk nic neví, je těžké (a hlavně normální je panikařit) nepanikařit, tedy v mém případě neutéct. Po mnoha, a mnoha napsaných dopisech (mobily totiž ještě nebyly) a obrečených odmítnutích se něco změnilo. Potkala jsem na sídlišti partu kluků (cca v 18). Hráli jsme fotbal a basket, nasmáli jsme se. Jednoho dne zkrátka slovo dalo slovo a já chodila se stejně starým klučinou. Psal mi dopisy a vídali jsme se každý den. Úžasné, přišlo mi to opět jako z pohádky. Jenže jak jsem zjistila, nebyl to tak úplně kluk pro mě, protože najednou veškeré vídání ustalo a já nechápala proč. Později jsem zjistila, že si našel jinou. Ano mrzelo mě to, tak jsem zase přestala za barák chodit a věnovala se škole. Základku jsem ukončila, relativně s klidem.

Na střední škole jsem potkala shodou okolností svou první velkou lásku. Říkejme mu třeba Tomáš. Byl starší. Velice hezký a šikovný. Tomáš hodně pracoval, takže jsem za ním chodila po škole do práce a pak jsme se tajně scházeli večer a líbali se pod vrbou před barákem nebo v baráku. Byla jsem zamilovaná a šťastná, nebýt jeho tak dnes nejsem taková, jaká jsem teď. Po třech letech a roce společného žití, jsme se rozešli, protože se naše představy o životě rozcházely, ale přátelé jsme do dnes. On nyní žije mimo Prahu. Po tomhle vztahu jsem měla docela dlouhé období, kdy jsem o vztahu nechtěla slyšet a měla jen pár kamarádů s výhodami. Jenže svět je malý a nepřeje si, abychom byli dlouho sami.

Potkala jsem se s kamarádem, se kterým jsme se znali již delší dobu. Začal za mnou jezdit svým krásným černým korábem (ano myslím auto, značku nepovím) do práce a vozil mne domu. O našem volnu jsme jezdili po výletech do zoo, památkách a na hory. Vychutnávali si společné chvíle a bylo to zkrátka fajn. Jeho maminka mě neměla ráda, ale to se dalo zvládnout, jelikož ji neměl moc rád (byla to dle jeho slov hrozná hysterka) a nechtěl ji zase tak často navštěvovat, což mi vyhovovalo. Nicméně už jsem byla v pracovním procesu a začali jsme spolu i žít v baráčku, v tomto období jsem si snad po prvé v životě uvědomila, jaké to je mít svou vlastní domácnost. Náš společný život provázely drobné excesy z jeho strany, po kterých byl vždycky chvíli klid, ale pak se vše opakovalo znovu a znovu. Byla jsem zmatená a po té době, co jsme byli spolu, jsem to nechtěla všechno jen tak zahodit. Bylo těžké se vzdát společného života a zahodit vše co jsme s těžkým úsilím vybudovali. Dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomila, co se děje, než mi zaslepenost dovolila prozřít, ale došlo mi to ve chvíli, kdy jsem přišla domu z noční dřív a našla tam cizí slečnu… o dost mladší. V tu chvíli mi to došlo… ty drobné náznaky. Opustila jsem ho hodně hlasitě. Jelikož ze skutečností vyplynulo, že mě podváděl už po nějakém roce a půl a my spolu byli roky tři… mé srdce tehdy zase pukalo bolestí a já ho nenáviděla. No dobře mu tak. Přišel o to nejlepší, co v životě mohl mít (tedy mě).

Z tohohle jsem se vzpamatovávala několik let. Přešlo to díky přátelům a práci. Zotavila jsem se a mohla jsem zase normálně žít nebo se o to alespoň pokusit. Vím, že tímhle si určitě projde každý, každý nebo každá se setkal/a s chronickým sukničkářem. Oni na sobě totiž nedávají nic znát, jsou úžasní a sex s nimi je dokonalý (hádejte proč), ale časem prostě neudrží libido na uzdě a je málo lidí, kteří jsou ochotni to tolerovat. Myslím, že každý bude po zásluze potrestán. Ať to tehdy bylo, jak chtělo. Zapírání je přirozená věc… většinou do poslední chvíle.

Jako mládě jsem věřila v to, že ve vztahu je důležitá láska… 😀 ano je, do určité míry. Začala jsem randit s klukem, co do mě byl zamilován až po uši, ale já k němu necítila nic. Říkala jsem si, že to přijde, že přeci láska překoná vše…Nepřišlo, po měsíčním snažení jsem to ukončila a sama sobě ťukala na čelo, co si to vlastně namlouvám. Ano byl hodný, to byla ta vada… snad je jasná definice „hodného“, po čase prostě omrzí. Většinou dost rychle.

Další delší dobu jsem byla sama se svými kamarády, nebo jak uvádějí dámy ze Sexu ve městě, přítele na telefonu či sexuálního přítele. Byla jsem spokojená. Jenže člověk je tvor, společenský a po čase mu chybí cit ani mě se nevyhnulo toto období a já zase zatoužila po životě v páru. Jednou takhle na baru na něčí narozeninové oslavě, potkám partu kluků, se kterou jsem v době randění se sukničkářem jezdila na srazy, tahali mě na motokáry, oslavy nového roku a další různé akcičky. Vždy byli zklamáni mým odmítnutím, popřípadě ještě více zklamáni tím, že se mnou jel můj sukničkář.

Nikdo zajímavý, nikdo kdo by mě pozval na drink… zklamání nebralo konce. Večery pak jsou osamělé a já si pořád kladla otázku, kdy konečně potkám někoho normálního. V jeden takový večer mi přišla zpráva od jednoho z kluků, kterého jsem potkala na baru. Jestli nezajdu na drink. Šla jsem.

Netrvalo dlouho a po pár dnech jsme spolu začali randit. Bylo to (zase) jako z pohádky. Mnoho našich přátel nemohlo uvěřit a sžít se se skutečností, že jsme vážně spolu, dva naprosto rozdílní lidé. Já to komentovala slovy, že protiklady se přitahují a pokrčením ramen. Láska to byla… veliká! Se vším všudy. Nejraději vzpomínám na romantickou večeři v jedné Karlštejnské restauraci. Bylo to v zimě a zrovna začínalo sněžit. On obešel auto, kterým jsme přijeli, otevřel mi dveře spolujezdce a pomohl mi ven. Trošku jsem se otřásla zimou. Chytil mě do náruče a líbali jsme se na parkovišti před restaurací a na hlavy nám padaly sněhové vločky. Jako příběh z romantického filmu. Ono to také takové bylo po většinu času. Říkala jsem si, že by to bylo ono? Nevěřila jsem proto vlastním očím, když mi přišla SMS a v ní stálo: „Je konec, promiň“. Mobil mi vypadl z ruky a já se zhroutila. Každé pomyšlení na něj mi pak vhánělo slzy vzteku a lítosti do očí. Najednou, jako by se zastavil čas. Všechno plynulo kolem a mě to bylo fuk. Byla to tedy opravdová láska? Nebo jen klam?

Naštěstí, čas všechno uzdravil. A já zase žila svůj stejný a taky trochu jiný život se svými kamarády, kteří v případě potřeby utišili moji bolest. (Právě a nejen proto, považujeme muže za hrdiny). Na čas jsem se vzdala veškerého lovení a randění. Všemu jsem se vyhýbala, chtěla jsem se uchránit té bolesti, která se za tím vším skrývá. Časem jsem byla opět sama a šťastná! Nic mi nechybělo a možná, že je vážně něco pravdy na tom, že muži letí na šťastné ženy a spokojené se sebou samými. V té době jsem totiž potkala svého nynějšího muže, pana božského a dokonalého, který mi zase zpřeházel celý život na ruby a po těch prodělaných bolestech a nejistotách se svým já pociťuji vnitřní rovnováhu… protože pohádka nemá být jen na začátku vztahu, ale po celou dobu. Jasně s překážkami se počítá, ale většinu času by to mělo být jako z filmu, vašeho filmu….

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.