Povídka pro Ronny

Povídka pro Ronny

„Hej, Drne, chce s tebou mluvit ta somrajda z vedlejší třídy,“ houkla na mě spolužačka. „Čeká na tebe v šatně.“

Párkrát jsem ji viděla. Chodí stejně oblíkaná a jsme si i trošku podobný. Co asi chce?

„Už jdu,“ křiknu a zvedám se z lavice. Na lavičce v šatně sedí holka v džínách a džísce, na nohách má arabky (kožené žabky), tmavé vlasy jí padají na ramena. Vstává a podává mi ruku. „Ahoj, já jsem Olina.“ „Yvona,“ odpovídám. „Tady je to blbý, viď?“ shodly jsme se. Zdrbaly jsme učňák, spolužačky, kantory. Pak Olina navrhla, abych s ní šla na nějakej rockovej koncert. S radostí jsem souhlasila. Na koncertě při přestávce při nezbytné startce z Oliny vylezlo, že jezdí na vandry. Má radost nebrala konce. Konečně jsem našla kamarádku, které se líbí rock a miluje vandry. „Pojeď s námi!“ povídá mi teď už pro mě trampským jménem Ronny. „Jedeme na Kokořín – na Nedamy.“ Všechno jsme projednaly a těšily se na víkend.

Vandr byl krásnej, fantastickej. Už nám bylo jasný, že se jedna bez druhé neobejdeme. Společných zážitků i kamarádů máme mnoho. Tak třeba Ronny, vzpomínáš jak jsme chodili na Markýze… Na rodinu a Luboše… Jak jsme o prázdninách vegetily u nás, vybíraly vajgly z plechovek a snědly tátovi bramborový salát… Jak nás na Kačerově sbalili, že fetujeme a my jsme zatím jedly obyčejný buráky… Na vandr na Dubí s Mišákem… Na posledních pět kilometrů na Kokoříně… Na náš pytel plný smíchu… Na smutečku (smuteční oheň), na který se nám všichni smáli… Na to až přijde duš na Klokočkách. Bylo toho, je a bude moc.

Pak jsi mi jednou řekla: „Drne, budu mít dítě.“ Držela jsem ti palce. Vzala sis báječného kluka a přistěhovala se kousek ode mne. Narodila se ti krásná zdravá holka a zanedlouho i druhá. Tvůj život se změnil, ale ty jsi zůstala tou nezkrotnou, kamarádskou holkou, jakou jsi byla dřív.

Naše přátelství stále trvá, každá máme svoji rodinu. Teď jsme dokonce začaly obě jezdit na stejnou osadu, viď, ty plechová hubo. Trávíme spolu spoustu času a obě víme, že už je to napořád.

Chci ti popřát k tvým narozeninám slovy Jaroslava Samsona Lenka: „Zůstaň, jaká jsi!“

Tvá ségra Drn

Tuto povídku napsala mojí mamince její nejlepší kamarádka Pupina (Yvona). Je fajn vědět, že praví přátelé ještě existují… :o) V té době byla psaná na psacím stroji! Mamka našla tuhle povídku ve svém cancáku. A ty asi nevíš, co je to Cancák že? 🙂

Cancák – Trampský památníček, do něhož si jeho majitel, obvykle s víceméně vydatnou pomocí svých přátel, zapisuje podle vlastní fantasie, co ho kdy napadne, případně co kdy kde zažil, viděl, nebo zaslechl. Lepí se do něj fotky z vandrů (pokud vyjdou, a je na nich něco vidět), zapisují se tam texty písniček, umělecky ladění trampové tam malují náladové skicy, či do něj píší poesii, trhají se z něj papíry, pokud je třeba zapálit oheň z mokrého dřeva v dešti, nebo poslat vzkaz nepřítomnému kamarádovi, a hlavně se do něj zapisují různé trampské aforismy, úsloví a vtipy, adresy, místopisné přehledy a jízdní řády, aby se na ně nezapomnělo, vlepují se tam lístky z cest, prameny vlasů kamarádů a různé komentáře a mapy…

cancat – zapisovat do cancáku, viz. cancák, „vcancni mi tam něco“

canc – Zápis do cancáku [viz „cancák“]. Do kamarádova cancáku lze nacancat spoustu canců. Výraz nejspíše pochází z hovorového výrazu „cancy“ v pejorativním významu nadneseně zbytečných řečí.

Jinak trampský slovník je tady. 🙂

Dobrý cancák obráží vkus, intelektuální a trampské kvality svého majitele. „Napiš mi něco do cancáku“. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.