Kapitola I. – První setkání

Nezapomeň zamknout a zhasnout. Připomene mi Katka, která odchází domu. Jsem tady sama ještě s jednou prodavačkou, která je na kabinkách. Jen se usměji a kývnu.  ͈Neboj“ zahlaholím odpověď. Katka pokývá hlavou a zběžně na mě mává. Taky mávám a dál se věnuji zboží. Hodím očkem po Zuzce, která s rychlostí jí vlastní roznáší nezařazené oblečení. Je vážně úžasná. Musím se usmát, když jí vidím, jak rozdává úsměvy a ještě stíhá roznášet věci.

Abych se představila. Mé jméno je Tereza a jsem zástupce vedoucí v prodejně s oblečením. Je to má vášeň. Trvalo mi, než jsem na to přišla, ale nakonec jsem se našla a to tady. Prodejna je velká. Největší část tvoří dámské oddělení, snadno zabloudíte, když to tady neznáte. Pokladna se nachází uprostřed prodejny. Od vstupu jsou vidět vlevo kabinky, za nimi spodní prádlo a pyžama. Napravo je dětské oddělení a úplně vzadu za dámským oddělením a kasou se nachází pánské oddělení. Věčně věků prázdné. Pracuji tu asi měsíc. Zkušeností mám dost, protože jsem před tím byla čtyři roky v jiné prodejně s oblečením na pozici vedoucí prodejny. Na prodejně je nás dost personálu.

Dnes jsem unavená, už jsem v práci čtvrtý den a to už na člověka padá únava. A ještě potřebuji zůstat o něco déle, protože jsem nestihla odeslat fotografie výloh a prodejny na centrálu. Po zavírací době si vše v klidu nafotím a odešlu.

Za hodinu zavíráme. Se Zuzkou uklízíme a pomalu zavíráme druhou kasu, pak už to jde rychle. Ještě pomůžu Zuzce roznést zboží a zařadit je do správných kolekcí, je to věda, ale člověk se to časem naučí znát a pamatuje si, co kam patří. Zavíráme kasu a peníze odnáším do trezoru v zázemí.

V obchodním centru zavírají ve 21 hodin. Na hlavní recepci v centru už nikdo není, noční mám schválenou, jen se mi žádost někam zatoulala na stole. Zuzku, skladníky i security pouštím domu. Zasedám k počítači v obrovském zázemí. Jsou zde velké kovové police roztřízené do jednotlivých sekcí – dámské, pánské a dětské, které jsou roztřízené ještě do dalších podsekcí. Sklad je vážně obrovský, s vysokými stropy. Všechny uskladněné věci jsou přehledně složené na policích a nadepsané štítky. Já sedím v malém růžku na kraji skladu, který je oddělen kovovými skříňkami jednotlivých zaměstnanců. Tento koutek mi poskytuje dokonale potřebné soukromí ve velmi rušných chvílích. Ještě stále hledám pokyny, které kolekce mají být nafoceny a jakým způsobem. Chvilku mi trvá, než v hromadě mailů najdu ten správný a otevřu přílohu. Div si neukousnu jazyk soustředěním. V duchu si zajásám, trvalo mi to pouhých patnáct minut. Než mě vyruší neznámý zvuk.  Popojedu na kolečkové židli směrem dozadu a vykouknu z poza rohu. Otočím hlavu směrem do skladu. Najednou je klid. Vrátím se ke svému původnímu úmyslu vytisknout přílohu s pokyny. Držím myš a v tu chvíli mě vyruší ten samý zvuk. „Sakra securiťáci otravný“. Pronesu si pro sebe a beru papír s povolením k noční práci po zavírací době a jdu směrem ven ze skladu k východu z prodejny. Dojdu k mříži u vstupu prodejny, u které ale nikdo nestojí a na prodejně taky nikdo není. Venku na hlavní chodbě obchodního centra se sice svítí, ale nikde ani živáčka. Pokrčím tedy rameny, zakroutím hlavou a vrátím se zpátky ke své práci. Dosednu na židli a natáhnu se pro papíry, abych je pozorně pročetla. Když se soustředím, zamračím se sama pro sebe a skousnu ret mezi zuby, aby se mi lépe soustředilo. Trochu se rozvalím na kancelářské židli.

Pokyny jsou jasné a srozumitelné, nafotit Jeans corner, tak se u nás říká koutku s „džíny“ ať už pánskými nebo dámskými. Je třeba nafotit pánský i dámský jeans. Dále nafotit slevy. Na prodejně jich máme spoustu a jsou věčně rozbordelené, ale úklid nezabere tolik času. Výloha se taky musí nafotit, zřejmě už je okoukaná a tak vymýšlí, co nového. To taky není úplně špatné. Nadskočím, když uslyším zase nějaký zvuk, to už mi nedá a procházím jednotlivé uličky ve skladu, jestli není někde někdo schovaný. Projdu i nouzové východy, jeden je u kabin a  jeden je v zadní části prodejny, tedy na pánském. Vážně nikde nikdo. „Jsem asi už unavená“. To je dost logické projede mi hlavou. Vrátím se ke kase a lokty se opřu o pult a dál čtu pokyny. No a nafotit doplňky. Jasně nic těžkého. To je maximálně na půl hodiny.

Beru foťák a pokyny nechávám na kase. Jdu směrem k výloze, vypínačem na levé straně vysunu mříž směrem vzhůru do pozice, než můžu pohodlně podlézt. Hledím skrz mříže do slabě osvícené hlavní chodby centra. Nikde nikdo. Omrknu tedy výlohy. Výlohy máme celkem tři. Jednu uzavřenou a dvě lépe přístupné a z těch dvou je jedna spíš takový prosklený výklenek, něco jako prostřední výloha. Nejsou tam panenky, ale jen dva hezké stojany s naaranžovaným outfitem (outfit – spodní díl kalhoty a vrchní díl třeba halena). Vypadá to fakt dobře. Udělám pár fotek. Přesunu se k hlavní výloze na pravé straně, jsou tam dvě panenky a to pánské figuriny a kovová lavička s dekorem šátků na lavičce. Vypadá to, jako by ji tam některý z hochů zapomněl. Oba dva pánové  mají ruce jako při přirozené chůzi. První má džínové kraťasy, mentolové tričko a mikinu. Druhý má na hlavě sluneční brýle a plátěné kalhoty tmavě modré a přes ramena svetr jen tak ležérně přehozený přes bílou košili s kotvičkami. Sluší jim to.

Přiložím foťák k levému oku a pravé zavřu. Zase si zkousnu jazyk. Foťáček je už starší a tak mu trvá, než zaostří. Hledím skrz čočku směrem do výlohy. Na chvilku mě zamrazí…. Vyděsí mě, co jsem zahlédla rozmazaně ve foťáku skrz hledáček. Jako by si jeden z hochů ve výloze pročísl vlasy. Málem mi vypadne foťák z ruky, jakou rychlostí ho dám od obličeje, abych se podívala do výlohy svým ostrým zrakem a ne skrz fotoaparát. „Mi hrabe nebo co?“ Zavrčím si pro sebe. Ještě chvíli hledím na figuriny, jak smyslů zbavená. Pak se ale vzpamatuji a udělám krok zpět pro lepší zachycení celé výlohy rovnoměrně. Znovu udělám několik fotek, ať pak můžu vybrat tu nejlepší. Spokojeně prohlédnu fotky.

Přesunu se k poslední třetí výloze vlevo, jakoby za rohem, kde jsou tři panenky dámy. Jedna má džínové šaty a kabelku s džínovými doplňky. Tmavě hnědé vlasy do culíku a ruku v bok. Další dvě mají ruce rovně dolu a jedna má sukni z lehké koženky a bílou halenku s koženkovou aplikací na zapínání košile a rukávy košile jsou totožné s aplikací na zapínání. Pod levou rukou má psaníčko. Jako by šla do práce. Fakt slušivé. Tmavé mikádo dodává celému outfitu šik look. Třetí panenka má kostkované kalhoty z lehkého materiálu a tílko s volánky. Rozpuštěné dlouhé blond vlasy jí spadají přes rameno. V ruce má elegantní batůžek. To je teď hit hlavně u mladých. Znovu opakuji salvu fotek, s výsledkem jsem spokojena.

Během pár minut stihnu i jeans a slevy. Načež zasednu k počítači v zázemí. Pěkné fotky jen co je pravda. Vyberu ty nejlepší fotky, ve Wordu sesumíruji popisek, jak je uvedeno v pokynech, ke každé fotce zvlášť o cca pěti větách v angličtině samozřejmě. Po dvaceti minutách, kdy dokončuji poslední fotku s popiskem, už toho začínám mít dost. Mrknu na hodinky a zjistím, že je třičtvrtě na jedenáct. No nejvyšší čas jít domu a do hajan. Kliknu tedy na tlačítko odeslat e-mail a vypnu počítač. V rychlosti zívnu, zašoupnu kancelářskou židli pod stůl a u východu ze skladu se otočím, zda je všude zhasnuto. Při procházení prodejnou k hlavnímu vchodu, oblékám bundu, znovu vytahuji mříž do pozice, abych se pohodlně protáhla. Klíče vložím do malého zámečku a zavírám mříž zhasnuté prodejny. Nedá mi to a znovu střelím pohledem směrem k výloze s pánskými panenkami, které stojí ve stejné poloze jako při focení. Jen si zabručím pod nos, že jsem blázen. Zamířím směrem k východu z obchodního centra. Ještě, že bydlím takřka u obchodního centra.

V posteli mi to už vykoupané nedá a stále myslím na mail, který jsem odeslala a znovu si promítám věty, které jsem tam psala a zda byly gramaticky správně. S pracovními věcmi se bořím do říše snů. Usínám zřejmě únavou.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.