Maminka má vždycky pravdu

Protože všechny díky světa jsou málo, protože by tohle měl vědět celý svět, ta moudrost, síla, láska a schopnost jít dál i po všech ranách osudu, které vyvstaly a nebo vyvstanou. Skládám hlubokou poklonu všem MAMINKÁM. Nejsem moudrá ani bez chyby, ale mám to štěstí, že dvě ve svém životě mám…

 

Naše maminky stojí v povzdálí a čekají s láskou, kterou by mohly dát a nejraději by všechny smutky a naše dětská i dospělá trápení vzaly na sebe. Nesly by to břímě hrdě a vznešeně bez ohledu na jejich životy, jen aby jejich dítě bylo šťastné. Ony jsou naše hrdinky, protože dcery nosí jejich boty a synové k nim vzhlíží jako k bohyním, kterými jsou. A i když jsme jako děti neustále (někteří opravdu hodně, že zlato?) zlobili, milujeme je, tak jako dítě může milovat svou matku a ochránkyni našeho života. Nekonečně, tak jak se nedá ani slovy popsat.

 

Jedna moudrá žena mi kdysi, když jsme měli s mužem starosti řekla: ,,Když nejde o život jde o houby.“  S úsměvem usrkla kávy, aby mi pak mohla říci, že pokud se máme rádi, spolu zvládneme všechno, co chceme. Věřila jsem jí a věřím jí i dnes. Tuhle větu si opakuji pokaždé, když mám pocit, že se mi nedaří. Vážně to pomáhá, ale co v situaci, kdy o život jde? Nyní, ta samá žena prožívá právě strasti, kdy je život tím nejdůležitějším a jedinou útěchou je těch pár chvil strávených spolu a podpora blízkých. Člověk je pak úplně někde jinde a uvědomí si, jak strašně lpěl na maličkostech a materiálních věcech, když to nejdůležitější má přímo před sebou.

 

Vždycky jsem věřila, že rodiče žijí věčně. No vážně, nikdy by mě nenapadlo, jak by mi bylo, kdyby tu moji rodiče najednou nebyli. Snad ani jedinkrát. Vím, že mamka o tom vtipkovala a já ji vždy rozčíleně zastavila, že se o tom nehodlám bavit, ať toho nechá. Říkávala s vážným úsměvem, že smrt k životu patří a že se na ni nelze připravit. A já mlčky hleděla do nikam a nevěřila ani slovo. Měla jsem věřit, protože má pravdu. Nečekané a smutné zvěsti o smrti nás provázejí celým naším životem. Ve zprávách, novinách nebo seriálech. Ale tam, kde je smrt je i nový život. Na to já věřím. Jdou totiž spolu ruku v ruce život a smrt…

 

Jako malá holka, jsem nechápala, kde mamka brala peníze na dobroty a chvíle strávené v Zoo, na pouti nebo v parku u zmrzky. Říkala jsem si, že to musí být nějaké kouzlo. Na úkor těchto krásných chvil byla neustále v práci a dřela – ano dřela! Byly to vážně těžké časy, ale zvládli jsme to a já do dnešního dne nechápu, jak to mohla sama zvládnout. Ona vždycky říká, že jsme jí dávali sílu a že z nás chtěla vychovat dobré lidi. Nyní jsme dospělí a je na nás, jak se svými chvílemi naložíme. Jen peníze na dobroty a návštěvy zoo si musíme vydělávat sami. To je zatraceně těžké uvědomění – Realita.

 

S rodiči jsme měli těžké chvíle, stejně tak jako oni s námi a nyní je čas oplatit jim stejnou měrou, láskou, kterou nám věnovali, oporou, kterou nám byli a čas, který jsme je stáli. A oni? Oni nelitují jediné chvíle ,,promrhané“ s námi (ani by neřekli slovo promrhané, spíš strávené) dětmi, snad jen té, kterou nestrávili s námi. I když jim mnoho volného času pro sebe nezbývalo nelitují toho. Protože vychovat dobrého člověka v dnešní době je vlastně zázrak. Jen se schválně rozhlédněte, zvedněte hlavu od čtení. Dnešní děti! Nebo rodiče??

 

Znovu a znovu musím obdivovat ty silné ženy, které jsou matkami, protože je to neuvěřitelně těžké poslání a ani já na těchto řádcích nejsem schopna dostatečně (hlavně tak jak bych chtěla) schopna vyjádřit, jak těžké to je (ano určitou představu mám, ale…), měli bychom za ně být vděční, protože právě tyhle ženy jsou na to všechno samy a mají setsakramentské štěstí, když se najde partner u kterého najdou pomoc, útěchu a podporu.

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.