Někdy k nám řeka promlouvá

Někdy, když ani slova nestačí,

když hrajete fair-play a i tak je vám do pláče.

Kdy vaše temné já vám šeptá,

že to není konec světa.

Ve chvíli kdy, láska stojí opodál.

A ty touhy po ní jsi se vzdal.

Stačí někdy uvěřit,

že má smysl pro ni žít.

Že staré rány se zahojí brzo

a že tvé já bude mít tu drzost.

Říct ti, že bys měl dál jít

a s beznadějí síly poměřit.

Nevzdávat se před bojem,

protože spolu máme šanci, že ho vyhrajem.

Dusí mě vztek a pálí touha.

Omámená chutí tebe cítím to znova,

říct ti všechno, všechno a nic,

třeba, že život má rub i líc.

Křičím všechna ta slova do dálky přes řeku.

A pak padám na kolena bez dechu.

Volám slunce a mraky na pomoc.

Než nenávratně přijde zase noc.

Volám i ryby v řece a labutě,

ale hladina stojí nehnutě.

Na kolenou na břehu klečím.

A do dálky tiše hledím.

Tvůj rychlý dech vznáší se nad vodou

Do chvíle, než otočím hlavou.

Slyším, co mi říká kapradí.

Vítr tě ale prozradí.

Na zem ke mně si sedáš

A přes vlasy do ucha mi šeptáš.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.