Obdivuhodná vlastnost nebo velká chyba?

Je to ve mně říkám si v autobuse se sluchátky v uších. Sama nad sebou kroutím hlavou. Opět zklamaná sama sebou. Vždycky hledám chybu sama v sobě, ale co když tentokrát chybovali jiní? Co když zrovna není chyba jen ve mně, napomíná mě vnitřní hlas. Pokrčím nos a ušklíbnu se na své vnitřní já. Tvá chyba je, že věříš v lidi. Pokrčím rameny. „No a?“ Co je na tom špatného věřit v dobro. Lépe řečeno věřit v dobro v lidech. No asi nic, pokud jsou to lidi, kteří tě nezklamou. Když mě zklamou. Pak je vyloučím z mého života. Ale to není tak jednoduché. Znovu pokrčím rameny a vyhlédnu smutně z okna. Déšť smývá všechnu špínu z oken autobusu. A mě je pro změnu zase těžko a oči tíží smutek. Proč? Protože jsem zase naletěla.

Vždycky když pak sedím doma a je mi do pláče. Říkám si, že už se znovu napálit nenechám. Budu vědět, že za úsměvem se může skrývat radost z cizího smutku a neštěstí. Myslím, že jsem dobrá duše. Duše, která bloudí a hledá lidi, kterým by pomohla. Některým pomůže a ti ji pak opustí bez rozloučení. Nebo zradí to nejcennější, co jsme měli – přátelství. A mě zbyde jen spousta krásných vzpomínek na chvíle, ve kterých jsme se smáli a žili jeden pro druhého. Srdce se mi tříští na kusy při pohledu na smích, který patřil mě a ty pohledy říkající už jdi domu, už sem nepatříš. Srdce zklamáním pláče a já jakbysmet.

V dnešní době už výraz „srdce na dlani“ postrádá jakýkoli význam. Neexistuje člověk, který by byl tak hloupý a dal vám jej zadarmo. Možná za auto, kabelku nebo duši. Kde je doba, kdy se lidé drželi za ruce a společně trávili čas. Nic si nedlužili za pomoc druhému. Hlavně lež byla mezi opravdovými lidmi (chápej přáteli) jen hloupé klišé. Žijeme v uspěchané době a stejně tak jsou uspěchané životy, vztahy a přátelství. Jsou to přátelství za like.

Vím, že každý bude po zásluze potrestán. Vím, že život není pohádka až moc dobře. Naučil mě vážit si dobra a nežít v pohádce. A i když si často myslím, že v sobě mám jen tmu, často pozdě pochopím, že jsou mezi námi lidé, kteří o dobru jen četli v knihách a vysmívají se mu. A tito lidé žijí s námi a našimi přáteli. Často je zmanipulují proti nám. A nám nezbývá než pokrčit rameny, rozloučit se a pokračovat dál.

A já? Vystupuji z autobusu. Ještě naposledy se ohlédnu, jestli je to pravda. Je! Je mi to líto. Než mi steče poslední slza na už tak mokrý chodník. Doznám se. Doznávám se k tomu jsem vinna. Věřím v lidi, věřím v jejich teplo. Věřím v duši a upřímné srdce. Věřím, že jsou skutky, za které nikdo nic nechce. Ani za ně nic neočekává. Žádný like ani smajlík. Jsou to skutky, které se dělají z upřímnosti srdce. Věřím, že každý v sobě má dobro a chuť pomoci si navzájem, bez pomluv a lží nebo intrik. Věřím v čisté úmysly a upřímnou starost o druhé. Věřím v slzy upřímnosti. Další šanci a odpuštění. Vím, že bez omluvy není pokání. Omlouvám se za to, že věřím v dobro. Omlouvám se za to, že mám srdce na dlani a kde kdo si ho může vzít, zmuchlat a odhodit. Naposled zavírám oči se slzami na řasách. Protože kde nebyl začátek není ani konec. Odpouštím sama sobě za tu hloupou víru. A dobru dám zase šanci příště až vysvitne slunce…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *