Rozlučka se svobodou

Včera měla moje nejmilejší osoba na téhle Planetě rozlučku se svobodou. Přišlo mi to jako včera, když jsem se loučila s tou svou, a přitom jsou to pouhopouhé dva roky zpátky. Letí to strašně moc. Ani si neuvědomujete jak. A od té doby se změnilo spousta věcí včetně nás.

My dvě spřízněné holčičí duše jsme se stihly dvakrát přestěhovat, najít chlapy svých snů a už brzo bude i ona v klubu vdaných žen. Jsme tedy dospělé, když už plánujeme svatbu a zakládáme vlastní rodiny? Těžko říct… Na to si odpovězte každý sám. Já se dospěle rozhodně necítím.

Včera, když jsme s holkama seděly u ohně a probíraly chlapy (jak jinak J to se před svatbou musí). Ve skvělé společnosti holek a se spoustou upřímného smíchu a vtipných historek. Jsem se zamýšlela nad tím, jak je manželství skvělé, když si ho můžete udělat podle sebe. Žít si spolu šťastně až do smrti svou pohádku.

To jsem si myslela, že se nikdy nevdám, kdo by se mnou vydržel. Jako puberťačka jsem si po každém rozchodu dělala srandu: „Mami, tati zůstanu vám na ocet. Nedá se nic dělat.“ A pokrčila jsem rameny na znamení, že se nedá nic dělat. Rodiče vždycky se smíchem mávli rukou a klepali si na čelo, že jsem trubka. No jo byla jsem a jsem pořád. Vím to!

A pak přišla chvíle jim oznámit: „Mami, tati budeme se brát.“ Oba dva na mě s otevřenou pusou koukali, jestli to myslím vážně. Přerušila jsem chvíli ticha: „19. září.“ Řekla jsem nervózně. Byl totiž začátek jara. O svatbě jsme s mužem diskutovali často. Plánovali, co a jak. Byla hrozná náhoda vybírání termínu svatby. Šli jsme se jen informovat a pak už to šlo ráz na ráz paní byla neoblomná a jednoduše nás tam napsala s větou: „Tady mi to podepište.“ Zmateně jsem se podívali jeden na druhého.  A bylo to. A pak už jen za 4 měsíce zařídit svatbu, hostinu, oběd a vše okolo. Kdo zařizoval ví moc dobře, že je to běh na dlouhou trať. Zvládli jsme to.

Pak už chyběla „jen“ rozlučka se svobodou. Byla komorní a skoro nikdo o ní nevěděl. Nelituji. Byla úžasná! Včera jsem si vzpomněla díky holkám, jaké to všechno bylo dojemné. Probraly jsme naše nejniternější obavy z blížící se svatby a společného života. Došly jsme k závěru, že se vlastně není čeho bát. Jsme na to totiž dva… A ať už se stane cokoli zvládneme to spolu v dobrém i zlém v nemoci i ve zdraví. Na lásku, na štěstí či těžkosti jen my dva. A to je rozhodující. To proč se bereme: z lásky, pošetilé, nevysvětlitelné, hloupé, marnivé, ale krásné. V tuto chvíli to není jen papír…

 

A holky až se budete vdávat. Dám vám pár rad, za kterými si jednoduše stojím:

  • Nenechte si mluvit do doby po jaké se zasnoubíte/vezmete, protože to záleží jen a jen na vás dvou, nikdo jiný v tom svazku nebude jen vy dva.

  • Promyslete si finanční stránku mnohem lepší je, vzít se na úřade se svědky a rodiči v šatech z konfekce a za zbylé peníze jet na pořádné líbánky. I když mi teď nevěříte po svatbě mi dáte za pravdu.

  • Nebuďte na to samy, jinak se zblázníte.

  • Kontakt na sebe ohledně dortu a kytice nedávejte ať se o to postará svědek. Ať ve svůj den máte čas na klidné přípravy.

  • Ráno se najezte i když to bude velmi těžké, kvůli nervozitě. Ale přes den se nenajíte ani na obědě s vašimi blízkými. Nebude na to čas.

  • A vezměte si občanky i svědci 🙂

 

Náš den začal v pět ráno a skončil ve tři v noci… dospávali jsme, ještě několik dní potom. Z hostiny jsme neměli nic než jeden řízek, a tak se těšíme na svatby našich přátel, kde si to spolu vynahradíme…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.