Kapitola V. – Trochu jiná sféra

Sedím v tramvaji směr centrum a přemýšlím sama nad sebou. Vyhlížím z okna snad nějaký záblesk lepšího života. Pohodlně se usadím do vypolstrované sedačky a pozorně si prohlédnu mladého hocha sedícího přede mnou. Tramvaj číslo 12 míří směr Výstaviště, kde se koná koncert. Tramvaj je poloprázdná. Většina spolucestujících hledí do telefonu či čtečky knih. Jen mladík přede mnou čte knihu, kterou vidím v odrazu skla tramvaje. Musím se usmát, takových už je málo.

Znovu se zamyslím a projede mnou vlna vzpomínek na maminku. Strašně se mi stýská. Až se mi sevře hrdlo a já musím polknout smutný stesk po ní právě teď. Myslím na ni každý večer. Zemřela, když mi bylo 10 let. Vychovávali mě babička s dědou v malém třípokojovém bytě. Jedním pokojem bylo mé holčičí útočiště, kde jsem čítávala fantasy a myslela na maminku a přála si pod návalem slz, aby tu byla se mnou. Je to teprve 12 let od její smrti a mě to přijde jako včera, když mi volala babička ať přijedu ze školy za nimi do bytu. Ten okamžik mi změnil život na vždy.

Přijela jsem v domnění, že už tam maminka bude a chtějí mi ukázat šaty na blížící se školní večírek. Bohužel to nebylo to, co mi chtěli babička s dědou říct. Když jsem tehdy přijela a odložila tašku, tehdy ještě do dědovy pracovny. V obýváku seděli dva policisté s notýskem a paní ze sociálky. To jsem v tu chvíli ještě nevěděla, a hlavně tomu nerozuměla. Co se stalo potom si moc nepamatuji, protože se mi svět zamlžil, když mi sociální pracovnice oznámila, že maminka zemřela a že už jí nebylo pomoci. Neznámý řidič ji cestou ráno do práce na silnici srazil a ujel a policisté po něm pátrají, ale zatím bez výsledku. Zamotal se se mnou celý svět a já si přála umřít. Vyhrkly mi slzy a já spadla z křesla na všechny čtyři a začala vzlykat: „Já vám nevěřím. Chci ji vidět.“ Děda se mě snažil utišit i když byl sám na pokraji sil. Babiččina jindy usměvavá tvář teď nesla stopy pláče, ale přede mnou se držela.

Sociální pracovnice na mě hleděla se soucitem. Ptala se babičky, zda si mne vezmou do péče, že otec se mě zřekl již dávno a že z péčí nesouhlasí ani v této situaci. Na to se děda, držíc mě na klíně a utěšujíc mě svými pevnými dlaněmi, podíval nejprve na babičku a pak sociální pracovnici, se musel držet, aby nevydal zvuk podobný vyjícímu vlkovi, který marně hledá svou ztracenou smečku. Zbytek vím už jen z vyprávění. Všechno pro mě skončilo výrokem o mém otci, který se mě zřekl, už když se rodiče rozváděli. Dalo se to tedy čekat.

Několik měsíců po pohřbu jsem byla mimo. Musela jsem chodit k psychologovi a poradci. Nastěhovala jsem se k babičce a dědovi. Děda postupně svou pracovnu předělal na můj dětský pokoj. Ve kterém jsem trávila dětství. Modré stěny působily ledově, ale mě to nevadilo. Připadala jsem si jako v nebi a často se ztrácela v myšlenkách na maminku. Navštěvovala ji v nebi a psala ji každý den, jak se mám a jak strašně mi chybí. Děda s babičkou mě milovali, to bez pochyby. Jsem jim vděčná za oběť, kterou museli kvůli mně podstoupit o smrti jejich dcery ani nemluvím.

Když uplynulo několik let a my s babičkou pekly koláč a zažívaly chvíle jako matka s dcerou. Často jsem se vyptávala na maminku, jaká byla jako malá a co ve škole. Babička vždy s úsměvem vyprávěla, že měla nadpřirozené schopnosti. Její vrásčitá tvář s bílými krátkými vlasy a krásnými úzkými rty a malým nosem, který se při vyprávění legračně pohyboval nahoru a dolu se vždy zasnila a jako by ji viděla před sebou živou a zdravou, když povídala o jejich schopnostech vidět anděly a mluvit s nimi. Nejednou zažila situace, které ji uváděly do rozpaků, ale věřila, že to tak je a nijak maminku nenutila, aby to před ostatními skrývala. S otevřenou pusou jsem hltala její vyprávění a snažila se alespoň na chvíli vidět maminku jejíma očima. Na konci vyprávění, když už byl koláč v troubě a babička odložila utěrku na věšák, přistoupila ke mně a ukazováčkem mi pohladila nos. S úsměvem dodala: „Terezko, jsi přesně jako ona. Máš její nos, oči i rty. Jsi krásná a jistě máš sama nějaké výjimečné schopnosti,“ Já se vždy jen ušklíbla: „Haha babi, kde bych je asi vzala.“ Kroutila jsem hlavou a pak v koupelně, když jsem si umývala ruce od mouky, jablek a tvarohu jsem se prohlížela v zrcadle a hleděla jsem na svůj oválný obličej. S malým nosem, který připomíná pecku a nevýraznými rty, kdy vrchní skoro není vidět. Modré oči jako vodní hladina a na mikádo blond vlasy mi ani za mák nepřipomínaly maminku. Maminka byla krásná vysoká blondýnka s vlasy na ramena a ani jedinou vráskou na tváři. Snad jen ty ďolíčky smíchu na tvářích a jemné vrásky, které byly vidět jen, když se usmívala okolo stejně modrých očí. Barva očí byla to jediné, co jsem v zrcadle viděla jako podobné. Byla švadlena. Šila kostýmy na v Barrandovských ateliérech pro filmy. Tu práci milovala, trávila tam spousty času a mnohokrát šila i doma dlouho do noci. I tak to byl nejlepší člověk, kterého znám.

Její smrt ze mě udělala uzavřenou osobu a vztahy s otcem poznamenaly moje vztahy z kluky. Na pohřbu jsem ho viděla naposled jeho kamenná tvář neprozrazovala nic ani na mě nepohlédl. Už na základce jsem o kluky neměla zájem a oni mě celkem zdatně přehlíželi, takže mi to ani nevadilo. Byla jsem pro ně šprtka a přišli jen, když chtěli opsat domácí úkol nebo půjčit tužku. Protože jsem neměla tolik přátel, učila jsem se většinu času doma a četla. Nejraději mám fantasy a scifi. Shlížím se v hrdinech a zamilovávám se do hrdinů.

O pár let později v mých 17 letech se jednoho dne ale něco změnilo. Začala jsem chodit na brigádu do kina odtrhávala jsem lístky a uklízela sály. Několik měsíců jsem kolegy nevnímala, nejspíš si mysleli, že jsem divná, ale pak jsem potkala Petru. Stejně starou brunetku s čokoládovýma očima a dlouhými hustými řasami, které jsem jí pochopitelně záviděla. O plných rtech nemluvě. Její dlouhé vlasy jí padaly do čela. Nos s ostrou špičkou, který skvěle pasoval k jejímu milému a pohlednému obličeji. Byla menší než já. Nenechala se odradit mou reakcí otevřené pusy, když přišla za mnou na směnu a podala mi ruku a pevným rozhodným stiskem: “Ahoj já jsem Petra.“ „Tereza.“ „Jak dlouho tu pracuješ Teri?“ Přehlédla můj otrávený tón. „Pár měsíců.“ Odbyla jsem ji. „Aha a baví tě to?“ „Hm…“ Zněla má odpověď. „Třetí sál v druhém patře vlevo.“ Usmála se na příchozí pár a pak na mě. Nevím, co se stalo, ale musela jsem jí úsměv opětovat. Pár pokračoval po schodech nahoru. Hleděla jsem za nimi od stolku, kde jsme s Petrou stály a ona se pořád usmívala, ale neřekla nic. Na konci směny mi zamávala mezi dveřmi šatny a zmizela v chodbě. Ještě chvíli jsem seděla v malé šatně na lavici před svou kovovou skřínkou číslo 25. Když jsem se rozhlédla po šatně skřínky byly všude okolo. Uprostřed lavice, na které jsem seděla. Můj odraz v nedalekém zrcadle nad umyvadlem prozrazoval stopy únavy.

Po několika dalších směnách s Petrou jsme se staly nerozlučnou dvojkou. Po prvé od doby, kdy zemřela maminka jsem se cítila lépe. Trávily jsme spolu dost času navlékáním korálků a výrobou šperků, předčítáním knih a opakování slovíček z angličtiny. Naučila mě, jak používat řasenku, o které jsem ani netušila, že existuje. Naučila mě se líčit a česat. Trhat si obočí a holit si nohy. Babička si všimla nenadálé změny a ptala se, zda je všechno v pořádku, když poznala Petru usmála se a šibalsky na mě mrkla. S Petrou se bavíme do dnes je to 5 let, co jsme kamarádky a ví o mě všechno. O mamince jsem jí řekla před dvěma lety. Jí se stalo totéž akorát s tatínkem. Zemřel na rakovinu. Víc se o tom bavit nechtěla a já ji nikdy nenutila. O smrti je těžké se bavit.

Když mi bylo 18 rozhodla jsem se, že chci své první tetování. Petra byla nadšená. Babička nesouhlasila, ale děda se přimluvil. A babička povolila. Z peněz z brigády jsem si na levé předloktí nechala vytetovat anděla. Je překrásný a připomíná mi maminku. Vím, že ona je můj anděl strážný. O rok později jsem už bez konzultace podstoupila další tetování, a to křídla od lopatek až po pás. Petra byla opět nadšená. Babičce jsem se raději nezmiňovala, ale po měsíci si všimla, že chodím více zakrytá. Jednou se zeptala. Protože neumím lhát sundala jsem triko a ukázala jí výtvor tatéra. Otevřela pusu a zakroutila hlavou, pak ji ale zavřela: „No, co je to tvá kůže a tvoje tělo.“ Jen jsem pokrčila rameny a zase si nandala tričko.

 

Z myšlenek mě vyrušil hlas hlasatelky v tramvaji: „Výstaviště.“ Až ve mně hrklo. Rychle jsem vyskočila ze sedačky až kluk přede mnou zvedl hlavu od knížky. Letmo jsem si všimla, že je moc hezký a že se usmál.

Na ostrůvku jsem zaváhala a očima hledala Petru. Mávala na mě z protější strany. Doběhla ke mně, objala mě a dala mi pusu na obě tváře. Vzala mě za ruku a táhla mě směrem k hale, kde se konal koncert Chinaski, které obě milujeme. „Tak pojď už nebo přijdeme pozdě.“ Společně jsme přidaly do kroku a mířily ke dveřím, kde už nebyla fronta.

„Jdeme na to.“ Vydechla jsem natěšeně… Peťa jen mrkla nepouštějíc moji ruku podává lístky muži v oranžové vestě: „V pořádku, můžete jít dámy.“ Vpustil nás dovnitř: „Bavte se.“ A zavřel za námi turniket.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.