Psí zoufání

Vždycky, když vidím našeho psa, jak leží na gauči nebo v posteli. Napadne mě: “Ty jo já bych chtěla být pes.  A náš!“ Nechápu, jak může být takový požitkář a závidím jí tu pohodičku. Je to milovaný pes už od malička. Je svým způsobem rozmazlená, ale poslouchá na slovo. Čím mě překvapila, že ve svých 6 letech umí: „Dej pac.“ Samozřejmě za dobrotu, to je jasný. Skákala jsem radostí, když mi dala pac. Nikdy jsem jí to neučila. Nepřišlo mi to podstatný.

Jak už jsem říkala má se dobře. Granulky, sem tam nějaký maso, občas ochutnat od stolu. Je to regulérní člen rodiny. Tak jako byli všichni psi. Všichni poslouchali na slovo. Největší hrůzu měli z veteriny. Přitom jim tam nikdo nedělal nic špatného. Měla jsem obavy, že i současný psík bude mít obavy z doktorů, ale nemá. Je to zázrak. Někdy ji podezřívám, že se tam dokonce těší, a to když jsme tam byli naposled dostala několik injekcí a uspali jí a vyčistili zoubky, ostříhali drápy. Teď už je zase spokojeně rozvalená na gauči s hlavičkou na polštáři. Když se pohnu a jí je nepohodlně zamručí, jako že co si to dovoluju. Prostě pohodářka.

Ale ne všichni pejsci mají to štěstí jako ta naše, že ji milujeme od počátku. Jsou i zlí lidé, kteří uvazují psy v lese a nechají je tam. Bijí je i když si to vůbec nezaslouží. Jsem proti. Nejraději bych si k sobě vzala všechny smutné a osamocené pejsky. Dala jim najíst a napít. Jsem trubka, ale ty němé tváře nás milují bez ohledu na to, co jsme jim udělali. Jestli jsme křičeli. Ráno, odpoledne nebo večer. Poslušně na nás čekají a jejich láska je bezmezná. Proto jim tohle zkrátka dlužíme. Tenhle článek je pro pejsky, kteří nemají rodinu jako má ta naše. Hlavně ať ji brzo najdou a jsou šťastni.

Pošlete ho dál… Děkuju…

Pošlete mi fotku vašeho miláčka. Přihodím jej do galerie… 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *