Zkouška dospělosti

Dnes mě při skenování kartonů v práci napadlo, kdy je vlastně člověk dospělý jedinec. Usmála jsem se a došlo mi, že já mám k dospělosti setsakramentsky daleko i když jsem zrovna včera překročila další z dospěláckých mezníků. Stále si myslím, že dospělá nejsem, protože můj život provází hromada nedospělých věcí. Jsem dětinská a směji se tomu někdy si to dokonce užívám.

Jaké jsou dnešní mezníky dospělosti? Dítě, práce, osamostatnění se, řidičský průkaz, první výplata? Poznáme ji na první pohled? Podle věku, množství vrásek, počtu partnerů nebo něčeho jiného? A pokud jo tak čeho?

Já o sobě s klidným svědomím můžu říct, že jsem dětinská a tyhle mezníky asi nejsou pro mě i když je v podstatě splňuji. Myslím, že se není za co stydět. Přijde mi to normální. Hezké a střelené. Prostě jako já.

V čem jsem dětinská? Když zažiji něco skvělého/zajímavého/bláznivého/špatného nebo se mi něco povede či nepovede první komu volám je máma. Nedokáži si svůj vesmír bez nich představit. Když se mi něco nepovede ať už vlastní chybou nebo chybou jiných dětinsky bulím a až pak hledám řešení. Když mi něco nejde, vztekám se (a někdy až bulím). Stejně tak, když mám pravdu a ostatní ji nevidí. No a? Prostě to neumím lépe vyventilovat. Je tohle známka dětinskosti?  Je… Já to vím.

Někdy je pro mě snadné se nadchnout a přehlížet negativa. V ideálním případě potřebuji 12 hodin spánku. Ráno klid a kafe. Jsem velmi, velmi umíněná, když mi na něčem záleží. Miluji barvy a jednorožce a některé pohádky. Raději než zamilované filmy si pustím komedii u které se upřímně zasměji. Nedívám se na horory, protože se bojím. Nemám ráda zombíky. Vždycky kontroluji místo pod postelí jestli tam není něco strašidelného (kočka se nepočítá). Věřím na strašidla, duchy a upíry. Když mi někdo řekne: „Tohle se musíš naučit.“ Já už dávno se založenýma rukama vím, že na just ne. Vlastním Barbie (Pravou od Matela). Mám ráda omalovánky a barevné pastelky i když neznám škálu barev a nevím, co je to tyrkysová nebo okrová. K životu mi stačí základní škála barev. Když nemůžu večer dlouho usnout, chci aby mi muž vyprávěl pohádky… To je jen takový výčet mojí dětinskosti.

Co vy na to? Co je na ní vlastně tak špatného? Vždyť děti mají skvělou fantazii a jsou propojeny se světem, který my už dávno nevnímáme nebo nechceme vidět. To už zase tak dobré není.

Není tedy spíš dětinskostí to, že nejsme schopni věřit sami sobě natož sousedům či kolegům? Na otázku proč si ten gril kupuješ odpověď, aby soused záviděl mi vážně přijde dětinský a i směšný. Dětinský mi taky přijde to, když vás důchodkyně úmyslně mlátí deštníkem (nebo čímkoli jiným) do holeně aby jste si ji konečně všimli (i když ji dobře vidíte a cítíte) a pustili ji (laskavě) sednout, protože ona má právo sedět. Znám asi tak miliardu dětinských věcí, kterými bych popsala několik knih.

Jen jsem chtěla poukázat na to, že mi není tak úplně jasné, kdy budu dospělá, protože nejsem. Poraďte mi! A taky mi prozraďte, co je dětinského na vás a co vám dětinské přijde… ? 🙂

IMG_1499

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.