Na konci světa

Poslední vzdech, než projdu skrz. Procitnu v momentě, kdy pochopím smutek a žal. A i když je to jen ohrané klišé některé šance nelze vzít zpět. Život nám nedává stejnou šanci po druhé. Celý den hledím do prázdna. Nevím, kam jít a co udělat, aby ta bolest přešla. Aby odešel dozvuk našeho společného souznění. Abych zapomněla na polibek, který ve mě vyvolal to, co nyní zatracuji. Tajím dech při myšlence na chvíle, které už nikdy nevymažu i když moc chci. Skrz řasy od slz nevidím na cestu a ani před sebe. Tápu, trpím a prosím sama sebe, a hlavně své srdce, aby zapomnělo.

Zapomnělo na všechny ty prožitky, při kterých se mi točil svět a já nemohla sníst ani sousto. Chtěla jsem křičet, křičet slastí a vykřičet to na všechny strany. Ještě v momentě, když jsem otevřela oči podlamovaly se mi kolena. A společný opojný dech se měnil v páru a my stále neměli dost. Neměli jsme dost jeden druhého. Vzájemného pocitu blízka. Lásky. Touhy.

A teď při vzpomínce na tyto pocity křičím na sebe uvnitř hlavy ať už ztichne a v duchu se modlím, že jednou ano jednou ta bolest odezní. A zase to budu já. Ten samý člověk, který hledá svou druhou půlku, protože tu první šanci jsem promarnila. Hořce lituji momentu, kdy jsem provedla tu strašnou věc a vydala se opačným směrem, protože to byla ta chyba a já to vím, ale nikdy mi nebude odpuštěno a nikdy se ke mně nevrátí s otevřenou náručí a nepřipomene mi ty zážitky. A tak jako padlý anděl bloudím městem dál, opuštěná a zraněná i když vlastní vinou, kterou si ponesu celým svým životem. Bude to lepší tehdy, když tento smutek zavřu do šuplíku s názvem neotvírat… možná…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *