Ledová královna

Pohladit kůži je hebká jako samet. Milovat její rty, než znovu vzdychne. Číst z úsměvu všechny její příběhy. Pohladit duši, temnou a něžnou jako noc sama. Procitnout v okamžiku, kdy už není úniku. Zatoužit po dlaních, které objevují skrytá zákoutí. Pocítit závan smutku, když zavírá oči a ukrývá před ním tu modř ve které se ztrácí. Prominout času, že běží jako splašený a krátí chvíle na něž si přejeme nezapomenout. Zkrotit srdce, které tluče jako o závod. Toužebně laskat všechny části jejího těla v bílých peřinách. Stejně tak jako překrásné závěje sněhu se lesknou její slzy na řasách. Hebká kůže protkána černými inkoustovými obrazci připomínající pavučiny. Dotek tak jemný a citlivý pro který se vám chce běžet světa kraj. Zdrcující porážka, která velí podlehnout a nebránit se tomu kouzlu. Zjištění, že její duše je černá ale láska opojná a vzrušující jako víno, které jsme neochutnali a toužíme po něm znovu a znovu, protože hřeje na jazyku a ztrácí se v ústech. Na jazyku zanechává příjemnou chuť tužeb, které dosud neznáme. Ztrácet vědomí pod horkými dlaněmi něhy a chtíče zároveň. Přivonět k hedvábným havraním vlasům a zapomenout na všechny strasti života. Opojný moment, který zůstane v paměti na věky. Prominout sobě samému, že bílý ručník sklouzl na zem bez špetky zaváhání. Ona mu pohlédla do očí s veškerou láskou. Vzal ji kolem ramen a nepřestával jí šeptat.

Dva světy se spojily v jeden, stejně jako horkost jejich dechu, když si hleděli do očí. Rukou na její šíji kreslil obrazce svého smutku. Jako mráz kreslí obrazce na skla a okenní tabule, abychom nezapomněli, co jsme a proč jsme tady. Nevěřil v to, že by mohl být někdy šťastný, ale v ten moment byl. Na chvíli uvěřil. Když líbal rty ledové královny, která nikdy neroztaje. Bez srdce a s ledovou touhou, tak spalující, jako člověk, který promrzá na kost. Chlad a horkost zároveň jako při blouznivé horečce při které dostáváme husí kůži a modlíme se ať přestane. Zjistil, že na vteřinu uvěřil ve splnění všech svých snů. Jeho šíp osudu mířil hluboko a přesně. Ztrácel se v ní a ona v něm. Vykoupili bolest rozkoší.

Ledová královna však po noci opustila bílé závěje a jeho nechala na pospas jeho snům a smutkům. Její oči ho pronásledují pořád a on lituje, že nemůže zapomenout na tu chuť a vůni. Každý sníh mu ji připomíná. Každá závěj třpytící se ve stínech noci, každá vločka, která spadne na zem je částí jeho samého. Byl její a ona jeho. Každé ráno, kdy vstává a dívá se okna přemýšlí, kdy pozná to, co poznal za těch pár chvil. Cítí, že není úplný a jeho srdce se ztrácí ve zvucích sněhu padajícího ze stromů do již napadlého sněhu. Nezůstaly stopy po jejím úsměvu a jeho svět se zbortil. Když chce chytit vločku roztaje v horké dlani. Její dech přivolává sníh a velké vločky padají z oblak a sypou se na zem jako studená láska zmrzlá v nebesích. Když dopadne na zem ztratí se mezi ostatními, není možné ji najít nebo chytit. Na konci zimy se ztratí úplně. Zbydou jen kapky, které vysuší první sluneční paprsky…

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *