Kapitola VI. – Setkání třetího druhu.

Víkend byl náročný, ale skvělý koncert jsme si užily s Petrou. Dva týpci nám dokonce koupili drink. Bylo to dokonalý. Všechny písničky známe zpaměti a ta amoška je zkrátka nezapomenutelná.

„Ahoj.“ Vyruší mě šéfka. „Ahoj.“ Usměju se. Podává mi koláč s pudingem a ovocem. Úplně se mi rozzáří oči, když si do něj kousnu. Katka se začne smát, zakroutí hlavou a jen mávne rukou. „Ty jsi ztracenej případ.“ „Co je tak mám ráda sladký.“ Řeknu dotčeně s plnou pusou a při tom mi vypadne z pusy pár drobků. „Nemluv z plnou pusou.“ Šlehne po mě pohledem Katka. Jen se s plnou pusou ušklíbnu a dojídám koláč a zapíjím kávou s mlékem a dvěma cukry.

„Co máš k obědu.“ Prohodí po očku a sleduje mou reakci, ale tak abych nic neviděla. Dál se jakoby věnuje rannímu papírování, které je třeba udělat. „Nic. Půjdu si pro něco.“ Pohlédnu na ni. „Víš, že tam zase bude lidí.“ „Jo, ale co se dá dělat. Hlad je hlad.“ Katka už neřekne nic jen mi podá denní plán. Nic neřekne, vím co je třeba. Projít prodejnu a zjistit jak je na tom s úklidem.

Naskočí mi husí kůže, protože si vzpomenu, co se stalo, když jsem dělala kontrolu naposledy. Stále jsem tomu nemohla uvěřit. Dojdu k výloze. Chodba obchodního centra je ještě zhasnutá. Nakouknu do levé výlohy, kde stojí manekýni. Oba na mě pohlédnou a gesty mi zamávají na pozdrav a na obličejích jim vyvstanou nepatrné rty ve tvaru půlměsíce. Je to krátký moment, ale stačí k tomu, aby mi vyrazili dech. Snažím se zachovat klid, chovat se jakoby nic, aby ostatní personál nespatřil nic podezřelého. Tři dámy v dámské výloze udělaly malou poklonku s přidržením sukýnek, jako kdyby udělaly neznatelné plié. Až jim vlasy spadly na ramena. Jen jsem otevřela pusu, ale pak jsem si uvědomila, že musím vypadat jako smyslů zbavená a pusu jsem raději zase zavřela.

Nepořádku bylo dost, popsala jsem většinu stránky a odškrtala 70% bodů. Vracím jej zpátky Katce. Jen protočí panenky a nekompromisně zavelí: „Jdeme na ten meeting je hodně práce při pondělku a nás je dneska málo.“ Ostatní jen kývnou a jdeme směr pokladna, kde se ráno, co ráno scházíme a Katka rozděluje úkoly. Sleduji jak mluví. Ostatní také přikyvují. David se Zuzkou na kabinky. Já na kasu, dodělat zboží z pátku. Prodavači a ostatní vizuálové zpacifikovat prodejnu. Katka má dnes poradu obchodního centra, tak jako vždycky zkraje roku. Baví se o tom, jaký byl uplynulý rok a co je čeká ten následující. Prý nic záživného, ale jít se tam musí. To chápu.

Vrhnu se na pokladnu zpracovávat zboží ještě s dvěma prodavačkami. Každá máme tu svou. Jsme rychlé, proto ho zpracováváme zrovna my. Z kabin nám pomáhají roznášet. Protože to je zboží, které už je na prodejně, jen ho najít. Jedu tak trošku na autopilota a přemýšlím o panácích a panenkách ve výloze. Takže se mi to nezdálo. Nerozumím tomu, proč je vidím já, že by za to mohla máma? To ne pomyslím si, ale babička něco naznačovala. „Terezo.“ „Ano?“ Vyruší mě z myšlenek David. „Jdeš si pro to jídlo.?“ Zběžně kouknu na hodinky. „Jo jdu.“ Odkládám box se zbožím. Kývnu na holky a naznačím, že jdu. Jen mávnou hlavou a zamávají na pozdrav.

Beru peněženku a přímo vybíhám z obchodu. Do výloh se ani neodvážím podívat. Hala je plná lidí. Jsou blázni v pondělí v jednu hodinu nakupovat jako splašený. Vběhnu do samoobslužné restaurace. Všude lidi. „Sakra.“ Řeknu jen tak pro sebe a očima hledám na co bych měla chuť. Těstoviny se sýrovou omáčkou. „Uff. To si dám.“ Rozšíří se mi zornice, jako kdybych minimálně rok nejedla a nakládám si plnou krabičku. U kasy je fronta tak na deset minut. Což mě značně otráví. Prolítnu tedy mobil. Na něm nic. Po pěti minutách, kdy se fronta ani nepohnula už umírám hlady a začínám být nevrlá. Když na mě po dalších deseti minutách dojde řada. Usměju se na prodavačku. „Dobrý den.“ Neodpoví. Tak jen zvednu obočí a dál už se s ní nebavím. Vše zváží. Naťuká cosi do kasy a sdělí mi cenu. „Kartou!“ Je moje jediná komunikace s ní a pak „Nashle.“ Načež se ona ani nesnaží mi odpovědět a schlíple bere dalšího strávníka. Opět bez pozdravu.

Rychlým krokem skoro během mířím zpět do obchodu. Nedá m to a pohlédnu do výlohy. Kde mi zas přijde, že se jeden z panáků usmál. Otevřu pusu a….

„Kruci.“ „Jeee, já se strašně omlouvám slečno.“ „To mi můj oběd nevrátí.“ Řeknu rozčileně a pěkně stroze a nespouštím zrak z podlahy, kde leží můj oběd. Žaludek zakručí o něco hlasitěji. Zvednu  hlavu a vidím úsměv hezkého mladíka. Jeho omluvný úsměv mě na chvíli uvede do rozpaků, takže nejsem schopna nic říct. Z dálky už vidím uklízečku. „Slečno já se vám ještě jednou strašně omlouvám. Spěchal jsem a neviděl jsem…“ „To už je asi jedno.“ Řeknu nazlobeně a mimoděk pokrčím rameny a hodlám se otočit na patě a zmizet. Mám po pauze a mám hlad. Omáčku na sobě, to zase bude otázek.

„Počkejte, slečno. Slečno.“ Nezastavím se. On mě ale doběhne. Zastaví mě přímo před obchodem. Začínám být už hlady bez sebe. „Co!“ Vyštěknu, možná až příliš rázně, protože o krok ustoupí. „Co se děje.“ Přijde Katka z pasáže. Prohlédne si moje oblečení od omáčky. Pak pohledem přejede mladého muže. „To je moje chyba. Vrazil jsem tady do…“ Zarazí se. „Terezy.“ Dořekne větu Katka. Zpražím ji nasupeně pohledem. „Terezky a vyrazil jí jídlo z ruky. Rád bych ho zaplatil.“ Podává mi peníze. „Nechci děkuju.“ Urazím se a odkráčím do obchodu. Periferním viděním si všimnu, že za mnou oba dva hledí a pak se na něčem domlouvají. Omluvný pohled mladíka mluví za vše. Je mi ho na chvíli líto.

Přesně do chvíle, než do zázemí vleze Katka. „Co ti je? Takovej fešák a ty ho pošleš někam.“ Práskne mi před obličej její nedojedený oběd. „Dík.“ Pronesu mezi sousty. „Tak co líbil se ti? Řekni už něco, vždyť už jsi najezená. Přimhouřím oči. Napiju se vody. Vstanu od stolu. „Ujde.“ Pronesu a jdu umýt misku abych ji zpět podala Katce. „Děkuju. Máš to u mě. Byl to blb. Měl čumět na cestu.“ „Hezkej blb, jestli jsi si nevšimla.“ Jen zakroutím hlavou a podívám se na hodinky. „No nic přetahuju. Musim.“ Vrazí mi loket do žeber. „Jdi prosim tě.“ Hodí hlavou svými blond vlasy. Stejně se mu líbila ona. Pomyslím si, když jdu na pokladnu.

„No kde jsi.“ Zpraží mě prodavačky jednohlasně. „Ty jo jeden blbeček mě srazil a jídlo na podlaze.“ Obě dvě otevřou pusu. „Tak to bych ho zabila.“ Řekne jedna. „Jo já taky.“ A začnou se hihňat. „Jdu na jídlo.“ Řekne první a my ji máváme, jak odchází z prodejny. Stále jsem naštvaná a nekoukám, co se děje. Dojdou mi ramínka na navěšování. Tak se otočím od kasy abych si nabrala další a mohla pokračovat. „Slečno.“ Ozve se za mými zády. „Ano, s čím mohu…“ Otočím se a tam stojí mladík. V ruce kafe a krabičku s jídlem. Obejdu mlčky. Obě dvě věci mi podává. Když po nich sáhnu, cukne. „Pozor ať je nevylejete.“ Přejede mu po tváři laškovný úsměv. Založím si ruce na prsa. „Omlouvám se, chtěl jsem to trochu zlehčit. Kolegyně mi řekla, že máte ráda Starbucks. Tak jsem vám tady jako omluvu přinesl jedno karamelový latte.“ Já stále mlčím. Nemám chuť ani děkovat, ale na to kafe mám fakt chuť. „Jsem Lukáš, ale říkají mi Luke.“ Stále mlčky hledím střídavě na krabičku a kelímek a nevím co říct. „Dík.“ Řeknu věcně. Trochu odtažitě. Když konečně vzhlédnu. Zjistím, že je vážně hezký. Vysoký, zeleno modré oči, lehké strniště. Vlasy na krátko jen delší část má vzadu svázanou gumičkou. Hezké ruce a ramena. Mám strašně ráda vyšší muže. Uvědomím si, že několik minut na sebe mlčky hledíme. „Na kelímku je moje telefonní číslo. Kdybys chtěla, ještě jedno kafe.“ Ukáže na kelímek s kafem. „Dobře.“ Odpovím nespouštějíc z něj oči. Na to se usměje a odchází. Prohlížím si ho zezadu. Rozhodně je na co se dívat.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.