Děti jsou odrazem svých rodičů

Dnes jsem v metru viděla maminku se synem. Seděl jí na klíně. A povídali si. Bylo to tak roztomilé, že i ve mně se něco hnulo. Musela jsem na ně koukat celou cestu z Můstku až na Strašnickou. Představovala jsem si, co mu asi říká. Jestli vyprávěla pohádku nebo mu říkala, jak moc ráda  ho má. Chlapeček se tulil u ní v náručí, bezmezně jí věřil. Ručičky v rukavičkách schované v těch maminčiných. Maminka lehce přivřené oči a nepřestávala šeptat. On se usmíval a poslouchal, co mu povídala. Seděla jsem naproti a i když jsem je neslyšela byla jsem tam s nimi. Jen jsem záviděla. Jim oběma. Tu lásku a důvěru. Stalo se vám to někdy?

Tohle je hodno toho největšího obdivu. Dnes už tenhle vztah není k vidění. Měli bychom tiše závidět a přát si ať takový pocit zažijeme aspoň jednou v životě také. Přišlo mi, že mají svůj svět, o kterém my ostatní nemáme ani páru. Líbil se mi. Myslím, že všichni máme takovou naší bublinu, které se tak úplně nechceme vzdát. Je to dobře? Co se týče vlastního světa mají ho hlavně děti, už jsem o tom psala v článku Návrat do dětství.

Ptala jsem se sama sebe, jaká budu jednou máma. Jestli budu taky takhle na klíně chovat malého klučinu a povídat mu pohádku a nebo se ho budu ptát na jeho sny a budeme hrát hry? Jestli budeme vyplňovat naše sny dalšími vymyšlenými příběhy. Jestli mu budu číst pohádky před spaním a nebo raději dávat dohromady vymyšlenou od které bude chtít druhý den znát pokračování, ale já si nezapamatuju, co jsem mu vyprávěla a bude mi muset připomenout, kde jsme skončili…

Jestli by mě bude . Jestli bude spát se mnou v posteli, když bude bouřka, které se taky bojím. Chtěla bych znát jeho svět jeho očima a pochopit nejen jeho malá trápení ale i ta velká. Porozumět smutku, když se mi nepodaří rozluštit část jeho světa. Chtěla bych s ním kreslit cizí vesmíry a životy jinde. Vytvářet díla nejen pastelkami, ale i křídami na chodníku před barákem. Společně si vyprávět naše sny a věřit jim, převzít část dětské mysli za tu svou a vidět to, co mi jinak zůstává skryto. Věřit v zázraky a dobrou vůli lidí a lásku, které je na světě málo, ale víme že je.

Děti, zvířata a rodiče nám ji nezištně ukazují každý den aniž bychom si to uvědomovali. Je to pro nás samozřejmost. Cítíme přítomnost a dobro. Čím více posíláme dobro vesmíru, tím více se nám vrací zpátky. Není nic krásnějšího, než propadnout dětským očím a věřit jejich snům a kresbám, které nám visí na lednici. Nebo těm úsměvům za podanou ruku a obejmout je, když spadnou a rozbijí si koleno. Dáváme jim tím sílu vstát a jít dál i když to vypadá, že zůstaneme sedět na místě. Naše duše se totiž částečně odráží v nich samých. Všechny naše obavy a bolesti. Ale i láska, štěstí a sny. Jen mi jim můžeme ukázat cestu, vyjít už musí sami.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.