Kapitola VII. – SMS

 

„Tak co? Zavoláš mu?” „Co?” „Jestli mu teda zavoláš?” „Já nevím. Vždyť ho ani neznám a zkazil mi oběd. Nepamatuješ?” „Pamatuju moc dobře, vyprávěla jsi mi to nejmíň stokrát.” Řekne Petra a dál líže zmrzlinu a culí se. Loktem mě dloubne do žeber. „Že se ti líbí viď?” Protočím panenky. Petra vyprskne smíchy. „Tak co líbí?” „Líbí! Spokojená?” Odpovím odevzdaně. Ale nechci se na ní podívat. Tak jen koukám na zapadající slunce naproti břehu Náplavky. Když konečně dolížu točenou zmrzku. Opřu Petře hlavu o rameno: „Co když to bude blbeček?“ Vyslovím obavu. Pohladí mě po dlouhých vlasech. „Třeba nebude.“ Vždycky byla velmi optimistická. „A když bude, tak se tomu zasmějem. Za jedno rande nic nedáš. Ne?“ „No to asi ne. Napíšu mu. Pátek mám volno.“ Ukáže mi palec na horu a sleduje, jak datluju SMS.

„Ahoj Lukáši,

v pátek mám volno. Co třeba procházka a večeře?

Terez“

Podívám se na Petru, která na mě znovu usměje, jak sluníčko. Ve stejnou chvíli vyprskneme smíchy. Překvapí mě, že odpověď je téměř okamžitá.

„Ahoj Terezko,

už jsem se bál, že se neozveš. Pátek je výborný. Kdy a kde?

Luke :)“

Ukazuji SMS Petře a spolu vymýšlíme odpověď. Je úplně nadšená. Až mě tím uvádí do rozpaků.

„Odesílám.“ „No šup.“ Pobídne mě Petra, protože vidí, že se mi do toho nechce. „Nic krásko, musím jít. Mám dneska odpo. Zavírám s Davidem.“ „A ten je v pohodě ne?“ „Jo, ale musím mu trochu šlapat na paty.“ Zvedám se z kamenného břehu a pomáhám kamarádce vstát. Uplně cítím vlnu nevole. Takové krásné počasí. „Nechce se mi do práce.“ „Jo to chápu. Taky by se mi nechtělo.“ Vezme mě kolem ramen a soucitně mě stiskne. Jen pokývá hlavou a vlasy mě tak zašimrá v obličeji na znamení, že mě má ráda. Doprovodí mě k metru na Karlovo náměstí a líbne na jednu i druhou tvář a pro štěstí na čelo. Než stačím zareagovat zmizí v davu. A hned mi začne chybět.

Nasadím sluchátka a pustím muziku, kterou stejně nevnímám. Jsou čtyři hodiny odpoledne a já jsem z toho počasí tak líná. Procházím okolo výloh a mimoděk nahlédnu. Už jsem zapomněla, co se stalo naposled. Jakmile můj pohled dojde na prosklenou vitrínu, něco se v ní pohne. Dojde mi, že manekýni mávají na pozdrav a posílají vzdušné polibky. Jsem v dobré náladě, tak jim pozdravy opětuju. Musím vypadat, jako blázen. Pomyslím si.

„Ahoj Terez,“ Vyruší mě z myšlenek Katka. „Ahoj Kačí.“ „Proč máváš na tu výlohu?“ Zeptá se nechápavě. „Je tam někdo?“ „Ne…“ Odpovím rozpačitě. A uhnu pohledem. „Napsala jsem mu…“ Zamluvím situaci, moc dobře vím, že tomuhle tématu Katka neodolá. „Vážně?“ Zůží oči a šibalsky si mě prohlédne od hlavy až k patě. „Kam půjdete?“ „Projdem se a pak zapadnem do nějaký restaurace.“ „To je dobrej plán.“ Mrkne. „Nic, co nového?“ Přeruším tok jejích myšlenek. „Dneska přišla informace z centrály, že musíme zítra převléknout výlohy.“ „Proč tak na rychlo?“ „No některý kousky se odprodaly strašně rychle a oni je nemají skladem, tak se rozhodli pro změnu. Z centra trochu nadávali, když jsem jim dávala povolení ke schválení, ale uprosila jsem je.“ „Jsi dobrá.“ Pokývám hkavou. A dáme vzdušný high five a společně se rozesmějeme nad papíry. „Tak tady připrav si to na zítra, vyželi si to a schovej si to někam do zázemí. Pořádně to označ, ať ti to nikdo neuklidí, než zítra přijdeš na odpolední směnu.“ „Dobře, jdu na to.“ „Tak jo, já jdu. Holky vědí, co mají dělat, ale dohlídni na ně. Hlavně na Davida.“ Jen kývnu a jdu se podívat, co dělají ostatní a pozdravit je.

Mávají na mě už když se blížím k pultu. Papíry odložím na pokladnu. „Čau, jak je.“ Usměji se na holky za pokladnou. Okamžitě mi ho opětují. „Ale dobrý, dneska je tu mrtvo, jak je venku hezky.“ Vzdychnu. „Ach, jo.. je tam krásně no, ani se mi sem nechtělo.“ Opřu lokty zasněně o pult, ale pak si uvědomím, že to je neprofesionální a zase se postavím jako by nic. „Kde je David?“ „Má pauzu, ale měl by tu být každou chvíli.“ „Dobře, kdyby něco volejte. Já se jdu podívat do výloh a pak si připravit oblečení na zítra.“ Holky jen pokývou hlavami. Já se vzdaluji a zamyšleně pročítám pokyny. 

„Dobrý den Terezko.“ Zvednu hlavu právě, když se zastavím u výlohy. A vidím, jak na mě natáčí hlavu jeden z panáků. „Zdravím.“ Kývnu na pozdrav. „Budete nás dnes převlékat?“ „Ne dneska ne až zítra.“ Proč na mě mluvíte? Vždyť jste vidět a já taky. „Tak my jsme pořád na stejném místě a nikdo nepočítá s tím, že bychom se hýbali, ale to stání je únavné.“ „S tím já nic moc neudělám.“ Řeknu aniž bych zvedla hlavu od papírů. Přejdu k dámské výloze. „Terezko, jak se máte?“ Zeptá se zvonivým hláskem jedna z figurínek. „Dobře. A co vy?“ Zkusím se usmát, ale moc mi to nejde. „Už jsme se nemohly dočkat převlékání. V takovém hezkém počasí a v kalhotech.“ Postěžuje si další panna. „Až zítra. Ještě nemám připravené oblečení. „To je škoda.“ Posteskne si další. „To už vydržíte.“ Chlácholím je. Tentokrát se usměju a ukazuji jim kousky, které jsou na obrázcích. S neznatelnými úsměvy pokyvují hlavou. A já nechápu, jak je tohle možné. Raději jdu vybírat oblečení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *