Tvůj hlas shůry

Ráno probuzení svěžejší než kapky rosy.

Pocity, které se vymykají ze své osy.

Prohlubeň v srdci je jiná než dřív.

Po prvé v životě nerozumím. Světe se div.

Víno dopité, sklenice se třpytí,

Jednu jsem rozbila, a tak není zbytí.

Otáčím hlavu a hledím do dáli.

Přemýšlím, kam měsíc se kutálí.

Stáli jsme tam a snažili se z tváří si číst.

Pochopit druhého, než odejdeme tam z těch míst.

Nebe se zbarvilo modravým třpytem.

Tam nahoře, jen my dva si zbydem.

Necítím bolest, hlad nebo chmury,

když mluví na mě tvůj hlas shůry.

Stačí jen dotek, vůně a blízkost tvé kůže.

Proč to tak cítíme, kdo za to může?

Tázavý pohled, tisknoucí se rty, horké dlaně.

Dech se mi tají, když pomyslím na ně.

Hledám ve světlech mezi městy.

Netušíc, že moje světlo jsi ty.

Ledové prsty a chladná zeď hradu.

Po tají ti tvůj úsměv kradu.

Zapadající slunce, tiché zahrady.

Můj vzdor tobě je předem prohraný.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *