Kapitola VIII. Olečená, neoblečená

„Nashledanou.“ „Nashledanou.“ Odpovídám poslední zákaznici a pouštím jí ven branou, kterou za ní v zápětí zatahuji do poloviny. Ostatní odejdou za chvíli a pak za nimi dovřu. Věci do výloh mám připravené, vyžehlené, očipované a pověšené na stojanech blízko výlohy. „Ahoj Terez, nebuď tu dlouho.“ Zdraví mě David se Zuzkou a ostrahou. Mávám na pozdrav a ještě pěknou chvíli za nimi hledím. Opírám se při tom o stěnu blízko pánské výlohy. „Tak co, jdem na to?“ Vyruší mě a taky trochu zamrazí, protože ucítím dotek na rameni. Když se otočím vidím jednoho panáka, jak stojí po mém boku a skoro neznatelný úsměv na jeho bílé tváři. Pokusím se opětovat. Vidím dámy, z výlohy, jak se chichotají u svého stojanu. Trochu mi cuknou koutky. „Tak jdem na to.“ Vzdychnu.

„Takže pánové…“ Zarazím se. „Jak vám mám říkat?“ „Nemáme jméno, jen čísla.“ Odpoví panák. „To mi nevyhovuje. Jaké jméno by se vám líbilo?“ „Neznám žádné jméno. Vymysli nám nějaké.“ Řekne panák, co stál před chvíli po mém boku a znovu mi položí ruku na rameno. Okolo už stojí i dámy a stále se chichotají. Zamyslím se. „Dobře.“ Řeknu odhodlaně. „Co říkáš na jméno Patrik?“ Otočím hlavu na panáka, co mi před tím položil ruku na ramenu. „Hezké.“ Ukáže palec nahoru. Na to se chytne za břicho, na znamení smíchu. Dojdu tedy k němu a stisknu jeho plastovou ruku. „Těší mě Tereza,“ Usměju se, jak nejlépe to dokážu. „Patrik, taky mě těší Terezko.“ „No a ty….“ Odmlčím se a chytnu se za bradu. „Michal!“ Řeknu nakonec. „To jsou dobrá jména, má oblíbenná.“ Mrknu. A pak se přistihnu, že se mi líbí výmýšlet jim jména. „Jsem…“ Nenechá mě dopovědět větu panák číslo dvě: „…Tereza. Jsem Michal. Těší mě.“ „To je dost neslušné skákat lidem do řeči.“ Trochu se zastydí. To je v pořádku. Řeknu smírně.

„A co vy holky?“ Všechny tři pokrčí rameny. A přešlapují nervozně z místa na místo. První má džínové šaty a kabelku s džínovými doplňky. Tmavě hnědé vlasy do culíku. Ukážu na ni. „Kristýna, co ty na to?“ Naznačím rukama od těla tázavé gesto. „Zkráceně Týna nebo Týnka. Hezké ne?“ „Ach ano moc.“ Rozplývá se a propletené ruce dá zasněně pod bradu. Dojdu k ní s nataženou rukou. „Kristýnko těší mě. Terez.“ „Kristýna.“ Udělá malé plie a přidrží u toho sukýnku. Je to roztomilé pomyslím si. Druhá má sukni z lehké koženky a bílou halenku s koženkovou aplikací na zapínání košile a rukávy košile jsou totožné s aplikací na zapínání. Pod levou rukou má psaníčko. Jako by šla do práce. Tmavé mikádo dodává celému outfitu šik look. „Libí se mi Alžběta nebo jinak Bětka.“ Promluvím k druhé panence. Radostí se zatočí a obejme mě kolem krku. Trochu zrospačitím. „Bětka.“ Řekne radostně, než stačím zareagovat, natáhne ke mě ruku. „Tereza.“ Dodám. A za sebou slyším, jak se kluci smějí. Třetí panenka má kostkované kalhoty z lehkého materiálu a tílko s volánky. Rozpuštěné dlouhé blond vlasy jí spadají přes rameno. V ruce má elegantní koženkový batůžek. „Co Dita?“ Pohlédnu na třetí dámu. Zavrtí hlavou a stydlivě kope do prachu na zemi obchodu. „Už to mám. Hezké je Denisa.“ Zvednu prst a kousnu se do rtu doufajíc, že se jí jméno zalíbí. Natáhne ke mě ruku. „Deni těší mě jsem Tereza.“ Předběhnu ji. „Denisa.“ Řekne a zatančí na jedné noze. „Děkuji.“ Šeptne. Všechny je sjedu pohledem. „Za málo.“ Řeknu teď už s úsměvem.

„Jak to uděláme s oblečením? Je divné, abych vám sundavala ruce a nohy.“ Když si to představím naskočí mi husí kůže. Je to totiž divné. Teď jsem je polidštila a přitom jsou to jen panenky a panáci. Prohlížím si je. Bez výrazu, jen čistá bílá plastová hmota. Vezmu do ruky papíry s obrázky a podám jim je. Shluknou se nad nimi. „Zvládneme se obléknout sami.“ Pokrčí rameny Michal. „Jo.“ Přikývnou holky skoro současně. Chvíli na ně hledím a pak otočím hlavu směrem ke stojanům s oblečením. „Dobře.“ Rezignuji. „Ale řeknu vám, co má kdo mít na sobě. Dejte mi ty papíry. Prosím.“ Rozděluji je na části. „Au…“ Strčím si prst do pusy a snažím se zastavit krev. „Svorka blbá,“ Řeknu přes prst v puse. „Opatrně!“ Přiskočí ke mě David a vezme mi ruku, která pořád krvácí. „Dej mi ty papíry.“ Řekne Michal a šikovně vyndá svorky. Rozdá papíry. A já s prstem v puse stále stojím a koukám na ně, jak se převlékají. Stále jak v Jiříkově vidění.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *