Kapitola IX. – Skoro rande

Nervózně postávám na břehu Náplavky a hledím dolů na cyklisty, vyhýbající se chodcům, kteří jim tam překáží v cestě. Myšlenkami bloudím po vodě a jsem víc a víc nervózní, protože jsem schůzku neměla už několik let. „Nelam si s tím hlavu.“ Říkám si v hlavě a dál sleduju odrážející se sluníčko na hladině řeky. Lidi sedící s nohama spuštěnýma  přes okraj Náplavky, kteří krmí labutě a kachny a ty se perou o každé sousto, co jim lidé hodí do vody. Jiné jsou průbojnější než ostatní, je to jako v životě. Opírám se o zábradlí a sluníčko mě pálí na čele a vlasy mi rozfoukal vítr vonící vodou a letním posezením venku u vody. Slyším hlasy z lodiček a povídající si lidi, kteří se jen tak procházejí okolo.

„Terezko!“ Vyruší mě z myšlenek povědomý hlas. „Aaahoj.“ Zakoktám se neurčitě. Pokusím se o úsměv. „Tak jsem tady.“ Řekne Lukáš a podává mi květinu. Růži, mám je ráda. Jsou dokonalé. Trochu zčervenám a přičichnu. Voní krásně. Lukáš se usměje. „Není tak hezká jako ty.“ Mrkne, čímž mě ještě víc znervózní. Takže se nezmůžu na slovo. „Půjdeme tedy dolu, přes Náplavku?“ Kývnu. Naznačí mi gentlemanským gestem abych šla první. „Díky.“ Kvíknu a dál mlčím. Konverzaci tedy musí obstarat on. Já jen přikyvuji a snažím se usmívat. Cestou potkáme stánek se zmrzlinou. Dáme si oba dva a pokračujeme v cestě. „Tak mi pověz Terezko, něco o sobě. Já mluvím celou dobu.“ „Na mě není nic moc zajímavého.“ Líznu si zmrzliny a podívám se na něj na vteřinu. Zakroutí neoblomně hlavou. „Tomu nevěřím. Co rodiče? Bydlení?“ „No bydlím sama. Dřív jsem žila v bytě u babičky a dědy. Jak říkám nic zajímavého. A co se týče rodičů jsem sirotek.“ „Aha to mě mrzí.“ Udělá smutnou grimasu a zatahá mě laškovně za pramen vlasů. Oba dva dojídáme zmrzlinu. Došli jsme už pěkný kus za Mánes. Je tu dost lidí, což mi není úplně příjemné. Jdeme dál přes most dozadu na druhou část Náplavky. Slunce se stále odráží od vody a příjemně hřeje. Vítr mi cuchá vlasy, ale nevšímám si toho. Lukáše poslouchám na půl ucha. I když je milý. Něco tomu chybí. Občas mě vyzve k odpovědi, ale je to spíše ze slušnosti. Kdo by to byl řekl, že bude tak upovídaný. Je fajn ho poslouchat, ale nemám chuť se účastnit rozhovoru. 

Prohlížím si ho. Vysoký, pohledný kluk tipovala bych mu kolem 30. Hnědé oči a tmavé vlasy, které má sčesané dozadu. Košile s ohrnutým rukávem mu sluší a kraťasy, jejichž lem je ohrnutý na správnou délku, jsou tmavě modré. Na nohách tenisky se zajímavým vzorem v šedivo černo-bílé kombinaci. Shlíží na mě se shora, jak je vysoký. Sleduji, jak se mu rty pohybují a jak dvě linky sem tam vytvoří linku ve tvaru úsměvu. Je tak milý.

Takhle se procházíme až do večera. Cestou se zastavíme na jídlo v restauraci blízko břehu. Rychlý sendvič do ruky. Je to fajn, že tam nesedíme. Procházka nám prospěje. Když už začíná být chladno dojdeme zpátky na Karlovo náměstí, vyjdeme schody a stojíme na vrchním břehu.

„Nic Terezko. Budu muset jít. Bylo to velmi příjemné.“ „Taky se mi to moc líbilo.“ Drží mě za rameno a hledí na mě. Minuta ticha je nekonečná. Nakloní se ke mě. Musím si stoupnout na špičky, abych na něj dosáhla a naše rty se konečně stekaly. Lehce přitiskne ty své. Cítím jejich teplo. Zamrkám a nechám ho mě vést. Polibek krátký, ale příjemný. Měkké a hebké. Usměje se a mává na mě a posílá vzdušný polibek. I já mávám na pozdrav a znovu se opřu o zábradlí. Chvíli nevím co dál. V hlavě mám prázdno.

„Cože? Ty jsi ho jako nechala odejít?!“ Podepře si hlavu Katka. „Nevím, co jiného jsem měla dělat.“ „Měla jsi mu dát pusu taky.“ Protočím panenky. „Víš, že taková nejsem.“ Mávnu rukou. „Jo vím, jsi prostě upejpavka. Zamračím se na ni. Dá mi vzdušný pohlavek a zakroutí hlavou. Já jen odevzdaně pokrčím rameny. Beru papíry, které je potřeba udělat a mizím a prodejnu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *