Rozjímání skály

Pomíjivá touha, kterou pocítí, když snoubí se světlo s tmou. Umírá žalem pro věci, pro které je zbytečné se trápit. Cítí bolest při pohledu na prsty na klávesách, které hrají tu známou melodii. Při níž zavírá oči a přeje si, aby nikdy nepřestala. Je sotva slyšitelná stejně jako tlukot srdce.

Chce poznat světlo světa v náruči z perutí křídel, jenž jí ukazují cestu. Pochyby o ní samé ji drží zpátky, v momentě, kdy nehodlá uvěřit vlastním schopnostem. Pláče nad promarněnými dny, které zbyly na programu. Je na čase ten program změnit a pohlédnout do tváře svému žalu. Probudit v sobě skryté schopnosti jako Phoenixe, který se zrodí ze své smrti.

Roztáhnout křídla a uletět daleko a neohlížet se zpět. Pohlédnout do očí jemu, který o ní pochybuje. O její odvaze, která se ukrývá v srdci a mysli, skrývá ji stejně dobře jako slzy. I když jsou na krajíčku a řítí se neskutečnou rychlostí, stačí se nadechnout a zadržet je, tak jako přehrada zadržuje vodu svými stavidly. Překonat sebe sama a ovládnout svůj smutek.

Tvář jako znovuzrozená z hloubi její duše, která umírá tiše. Chce totiž vykřičet všechen svůj žal do útrob přírody a zachránit se. Netušíc, co přijde snad úleva, snad slzy nebo zlomený výkřik, tam nahoře na skále, kde vítr fouká do vlasů a kde voní voda, louka a les. Stojící silueta připomíná sochu, která čeká na zázrak shůry. Rukou pročísne vlasy jako vodopád bránící se větru.

Rozhlíží se okolo a marně hledá někoho, kdo by ji objal a řekl, že je všechno v pořádku, že jsou chvíle, kdy ani slzy ani útěcha nepřichází. Její tváře smáčí déšť voňavý bouřkou, zavírá oči a prosí nebe, aby jí seslalo ještě pár kapek, které by skryly bolest v jejím nitru. Nebe však neposlouchá a otevře svá mračna a osvítí ji tvář od slz. Natáhne k ní ruku, jako by jí dávalo znamení. Než zalapá po dechu spatří něco, co ještě nikdy neviděla světlo, teplo a lásku. V tu chvíli padne na kolena a začne plakat. Sluneční paprsky jí pohladí po vlasech a uklidní tak její trhaný dech, který se jí dere ven z hrudi. Rukama od slz mává slunci na pozdrav, jako by se znali už dlouho.

Řasy ještě mokré od slzavého neštěstí se najednou usmívají a také mávají na pozdrav nebi. Děkují slunci, že jí dodalo odvahu nést to břímě, zvládnout tu tíhu a úlevný vzdech prohne její hruď směrem k nebi. Netušíc, co přijde dál kráčí po travnaté louce plné barevných květů, ze kterých si teď splétá věnec do havraních vlasů a zpívá cosi o šťastném životě. Bosa jde přes louku, kolem lesa, který voní smůlou a kapradím. Srna se zastaví na kraji palouku a hledí na ni. Lehce pokývá hlavou na znamení, že už je čas vrátit se šťastná domů.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.