Tajný šuplík a mé „to“

Zachumlaná do teplé mikiny s kapucí, v zajetí kávy bez kofeinu sedím u stolu, hledím do svého notebooku. Snažím se vstřebat všechny emoce, které se mi vlní v žilách jako nicotní malí hadi. Snaží se dostat ven, ale já je dusím uvnitř sebe. Proč? Musím! Říká mi rozum a srdce křičí na všechny strany. Nedám se.

Přiznávám, trochu omámena antibiotiky, dávají mi zabrat. Jsem sama říkám si, běží mi to hlavou jako cedule, která má tu moc připomínat se v momentě, kdy to nejmíň potřebuji. Právě teď.

Hraji si na schovávanou se svými nejtajnějšími myšlenkami, co se snaží dostat ven z šuplíku s názvem “neotvírat”. Nepustím je ven ani dnes. Nejspíš nikdy. Jakmile na ten šuplík pohlédnu, rozum vztyčí pomyslný ukazovák a udělá na mě výstražný pohled případně si zaklepe na čelo, zda jsem normální a proč se zabývám nesmysly jako jsou zrovna tyhle myšlenky.

Ale pak se stane něco zvláštního. Přijdu tam na to známé místo. Zavřu oči a ucítím tu vůni mě tak milou. Ne není to káva. Ani déšť. Zavřu skleněné dveře. Sednu si ke stolu, přisunu židli a když otočím hlavu vidím “to”, co vidět chci. Scéna, která se nedá popsat slovy. Jen snad, že vám jednoduše vezme dech a vítr z plachet. Ozve se mé tiché a nervózní: “Ehm.” Když se nad tím zamyslím, je to vlastně milé. Sama pro sebe se usměji, tak jako pokaždé, když tam vejdu. Vydržím se na “to” totiž dívat celé hodiny a hodiny a tiše vnímat tu vůni. Právě jsem se ještě víc zachumlala do své mikiny, která voní stejně jako tam. Tam na tom místě, kde se cítím tak dobře. Ráda odtamtud vyhlížím z okna. Je malé a velmi, velmi staré, ale je to jediný zdroj světla.

Promluvím do ticha. Nejspíš něco vtipného, protože se mi zpět dostane úsměvu. Pravého z čirého štěstí. Osvítí celou místnost a já ze sebe nemůžu vypravit ani slovo i když bych chtěla křičet. Všechno ze šuplíku pustit ven a nechat to plynout společně s nicotnými malými hady, kteří se vydávají za emoce. Nemůžu dýchat, ale nechci přijít o tu vůni. Znovu tedy zavřu oči a užívám si tu chvíli. Hlavu schovám hlouběji do kapuce a zip zapnu až ke krku. Je mi totiž zima. Rozum mi znovu ukazuje červený vykřičník a já schválně neposlouchám. Prý tam nemám chodit znovu, ale já nemůžu jinak. Musím. Chci. Toužím tam jít a spatřit “to” se svým tajným šuplíkem, emocemi a tichou vůní, která je jen a jen moje.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *