Kapitola X. – Myšlenky

Dva dny volna mi daly šanci přemýšlet, zda se s Lukášem ještě uvidím. Bylo to příjemné, ale necítila jsem nic. Psal mi párkrát během týdne, ale neměla jsem chuť mu odpovídat. Dnes mě čeká návštěva u babičky a dědy. Těším se na ně, vždycky, když tam jdu uvědomím si, jak moc mi chyběli a jak je zanedbávám. Máme společný oběd a pak půjdu s babičkou na procházku. Mám na ní pár otázek ohledně mamky.

V autobuse cestou k rodině se sluchátky na uších přemýšlím, co babičce vlastně řeknu. Bude si myslet, že jsem blázen. Přehrávám si scénu v hlavě: “Babi, mám asi vidiny nebo co. Figuríny u mě v práci se mnou mluví.” Zakroutím hlavou a pohlédnu před sebe. Uvědomím si, že jsem přejela zastávku. Klepnu se do čela, naštěstí nejsou tyhle zastávky daleko od sebe a je hezky, takže mi to nevadí, aspoň mám o víc času utřídit si myšlenky.

“Ahoj Terezko.” Obejme mě vroucně babička a mě se tak strašně uleví, že jsem zpátky doma. “Ahoj.” Zašvitořím. A zadržuji slzy. Naštěstí se včas ovládnu. “Ahoj.” Stiskne ně i děda a usměje se a šibalsky mrkne a vrátí se zpátky na gauč k televizi.

“Pomůžu ti prostřít babi.” Řeknu a následuji ji do kuchyně, kde to voní, čerstvou zeleninovou polívkou. Rybou a bramborami. Ze šuplíku vyndavám příbory a babička mi podává prostírky. Znovu se usměje. I já se pokusím o úsměv a otáčím se, že půjdu prostřít do jídelny. Babička mě ale zastaví rukou na rameni. “Co se děje holčičko. Cítím starosti v tvé hlavě.” Otočím hlavu a sklopím oči. Po chvíli se otočím celá a pohlédnu na ni. Čte ve mě jak v knize. Nechápu, jak to dělá a trochu mě to vyvede z míry. “Stýská se mi.” Řeknu prostě. Pohlédne na mě mateřským pohledem. “To ale není to…” Dá si ruce v bok.

Vzdychnu. Položím příbory na linku. Podívám se na ni znovu. “Stalo se mi něco zvláštního babi…” Zpozorní a spustí ruce podél těla a její výraz v tváři zjihne. Stále na mě hledí, tentokrát s pootevřenou pusou. “V práci jsem zažila něco divného. Nebo jsem já divná.” “Nejsi, holčičko. Už jsme se o tom přeci bavily.” “Nejsem? Ale já mluvím s figurínami.” Spojím nervozně prsty na rukou propletené a hledím na ně. Nejsem schopna podívat se na babičku. “Jak to myslíš, že s nimi mluvíš?” Zeptá se a zvážní. “Jednou večer za mnou přišly figuríny, co máme ve výloze. Mluvily na mě. A od té doby… Jsme přátelé?” Zeptám se sama sebe, protože tomu nerozumím ani za mák. A ještě stále nemůžu uvěřit tomu, že to říkám nahlas. Odvážím se na ni podívat. Usmívá se. “Terezko, tvoje maminka taky viděla věci, které jiní lidé ne.” “Jaké?” Zní moje otázka. “ “Mluvila s lidmi, kteří už nežijí a z nějakého důvodu uvízli v našem světě. Viděla anděly a znamení…” Vydechnu úžasem. “Jak je to možné? Myslela jsem, že to myslíš obrazně.” “Nene, tenhle dar se dědí z generace na generaci. Každá z nás máme nějaký dar.” “Ty taky?” “Ano.” Pohladí mě po vlasech. “Vidím, jak se lidé cítí.” Usměje se a prsty mi přejede po bradě. “Byla jen otázka času, kdy objevíš svůj dar ty.” Otevřu pusu, ale zase ji zavřu. “Ale jak je to možné…” Kroutím nevěřícně hlavou. “Probereme to až půjdeme na procházku.” Uzavře to babička. “Běž prostřít, jídlo už je hotové a děda je pak nevrlý, když má hlad.” Usměji se. “Dobře.” Vezmu příbory a prostírání a mířím do jídelny. Stále si přehrávám rozhovor s babičkou. Ulevilo se mi, že jsem to někomu řekla a nepřipadám si tolik jako blázen.

Po obědě se rozloučím s dědou, který mi vtiskne pusu na tvář a do vlasů a míří do knihovny. Venku je hezky a teplo, ideální počasí na procházku. Cestou si ve stánku koupíme kávu a zákusek. Společně s babičkou míříme do blízkého parku, kde se s kafem uvelebíme na lavičku.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.