(ZA)milovat se v kapkách deště

Ve vzduchu voní déšť. Kapky slibují příslib úlevy a očištění vlastní duše. Hloubka mého dechu v momentě, kdy spadne pár prvních kapek na má ramena, mi probudí v očích touhu. Stojíme naproti sobě a hledíme si do očí. Cítíme ten moment, kdy pár kapek svlaží naše horké tváře. Vláha, která padá z nebes mi připomene, jak jsem se do něj zamilovala – v dešti.

Popobíhali jsme do úkrytu a on ani nezaváhal. Když pak schovaní pod střechou jsme propletli prsty našich rukou, proběhl mnou elektrizující záchvěv husí kůže. Zalapala jsem po dechu, doufajíc, že si nevšiml a že nezaslechl můj najednou tak zrychlený dech. Když jsem pak položila hlavu na jeho hruď, zjistila jsem, že jeho tep je zrovna tak zrychlený jako ten můj. Zavřela jsem na moment oči a ucítila jeho prsty ve vlasech. Instinktivně jsem se polita pocitem bezpečí stulila víc do klubíčka, abych cítila vůni jeho hrudi a horkost dechu v mých vlasech. Ten pocit přehlušil všechno. Stud, starosti i obavy byly rázem ty tam. V noci jsem se přetočila na druhý bok. Nevzdálil se ode mě ani na moment. Prsty mi hladil vlasy a cítila jsem jemné polibky na zátylku. Když jsem otevřela oči, lekl se, že mě vzbudil. Lehce se mu zrychlil tep a horký dech, který mě hladil na krku mi nepřestával šeptat.

Teď tam stojíme – v dešti. Zamrkám řasami a kapky vody mi stékají po pramenech vlasů. Několik jich zachytí mezi prsty a vtiskne mi je do rtů. Jeho rty je roztírají a jazyk hledá ty zbylé. Polibky jsou stejné jako tehdy, když mě šimral mezi polibky dechem na krku. Dotek jeho rukou byl laskavý a hřejivý. Nekonečné úsměvy a tužby nám vlastní, nás přiměly zapomenout na vlastní bolesti a dokázaly nám, že je občas snadně krásné uvěřit dešti. Protože ten neumí lhát.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.