Kapitola XI. – Volání pravdy

Babička se uvelebí vedle mě. Cítím její neklid a nedočkavost v jednom. Nadechnu se, že začnu, ale dojdou mi slova a nevydám ani hlásku a jen hlasitě oddychnu tak hluboce, že se po mě otočí pár, který zrovna prochází okolo nás. Zčervenám. Babička si toho všimne a pohladí mě po vlasech. Nakloní hlavu na stranu, usrkne kávy.

Opřu se o opěrku lavičky. Rozhlédnu se kolem. Nedaleko je oplocené hřiště, kde dovádí několik malých dětí. Jejich rozjařené hlásky doléhají až k nám. Okolo hřiště se proplétají dlážděné cestičky s lavičkami dostatečně daleko, aby poskytovaly soukromí ale zase blízko aby jich v parku bylo dost. Červené dláždění, travnatý povrch, sem tam křoví blízko chodníku a stromy vzbuzují klid. Ráj pejskařů v Praze. Pomyslím si a pohlédnu na babičku. Nic neříká, jen hledí směrem k dětskému hřišti. Když pohlédne na mě: “Terezko, vím, že tě trápí, to co se ti stalo v práci. Ale všechny máme dar.” Povzbudivě na mě pohlédne. Rukou mi stiskne rameno. “Tvá matka uměla číst myšlenky.” Otevřu pusu. A hledím na ni bez dechu. “Co umíš ty?” Vyhrknu otázku bez myšlenkovitě. “Cítím to, jak se lidé cítím a občas mám vidiny, které se splní.” Znovu se na mě podívá. Hledím na své ruce držící kafe. Netuším, co na tom říct. “Vím, že nevíš, co říct.” Zvednu hlavu, ale neřeknu nic. “Tyto dary jsou nevyzpytatelné. Každá dostane do vínku něco, ale nevíme co. Od vidin, jako máš ty přes mluvení a anděly. Každý dar je určen k tomu aby někomu pomohl. Ulevil mu. Máš tu moc.” “Já ale… nevím..” Sklouzne mi hlas o oktávu výš a zase mám pocit, že budu brečet, ale nadechnu se a pocit ihned zmizí.

Znovu sedíme pár minut mlčky. “Já nevím jak jim pomoci babi.” Promluvím do ticha, které ruší pouze zpěv ptáků a povyk dětí. “Je to tvé poslání. Měla by jsi se jich zeptat.” Pohlédne na mě vážně. “Jak se tam dostali? Co od tebe chtějí?” “Chtějí osvobodit, ale nevědí jak.” “Jestli na to někdo přijde, holčičko, tak ty.” Po tváři jí přelétne úsměv. A já na ni hledím jako smyslů zbavená, protože si stále nevím rady. “Budu muset jít, děda se bude strachovat, kde jsem.” “Dobře.” řeknu odevzdaně. “Ještě chvíli tu zůstanu.” Políbí mě na čelo, zamává mi na pozdrav a míří směrem k domovu.

Já musím za chvíli do práce. Mám odpolední. Zítra naštěstí volno. Trochu se mi uleví. Na lavičce sedím do doby, než musím do práce a pak mířím do obchodního centra.

Už z dálky na mě mávají holky z výlohy. Neubráním se úsměvu a nenápadně mávnu jejich směrem. Periferně si všimnu, že i kluci na mě mávají. Odpovídám pokývnutím hlavy jejich směrem. Pořád zamyšleně vkročím do zázemí. “No to je dost.!” Přivítá mě Katka. Když uvidí můj zděšený výraz, uklidní se. “Je tu práce jak na kostele.” Prohodí s úsměvem. “Dneska je potřeba vyměnit dekorace ve výloze. Je to práce tak na hodinu možná méně.” Pohlédne na mě smířlivě. Jen kývnu a vyloudím úsměv, modlím se ať si ničeho nevšimne a nezahrne mě přívalem otázek. Nevěděla bych co říct. “Dekorace jsou tady. Máš dost času je složit. Vím, že to zvládneš.” “Jasně, není problém” řeknu bez váhání. “Povolení máme?” Kývne a sedá si ke stolu aby mi ukázala povolení.

Přistoupím ke krabicím s dekoracemi a začnu se v nich přehrabovat. Za hodinu Katka odchází domu. Předá mi pokyny a mává na mě, vycházejíc ze zázemí. Usměju se a pozdrav opětuju. Znovu se věnuji dekoracím. Mají připomínat pláž. Takže si připadám jak na dovolené. Zasměju se tomu. Skládání dřevěných lehátek, slunečníků a nalepovací podlaha, která vypadá jako písek. Jsou krásné a ve výloze to bude vypadat skvěle.

Tak jsem se zabrala do dekorací, že jsem zapomněla na pauzu. Protočím oči, když si tuhle skutečnost uvědomím. Je půl deváté a já už bych měla zavírat pokladny a zkontrolovat ostatní zda uklízí a jak vypadá prodejna. V rychlosti polknu dva hlty vody a vycházím ze zázemí. Na prodejně je klid. Kabinky uklizené a kasa připravená, žasnu a musím všechny pochválit. Za pět minut devět hodin spočítám poslední pokladnu. Přesně v devět stahuji bránu a pouštím ostatní domu. Mávají mi a upalují ven z obchodního centra. Zhasnu světla, která svítit nemusí, dekorace už mám připravené u výloh.

Figuríny z výloh si je se zájmem prohlížejí a holky u toho dostávají záchvat smíchu. Kluci střídavě koukají na holky a na mě, co se jako bude dít. “Pomůžete mi.” Snažím se upoutat jejich pozornost a zklidnit jejich hlasy z obavy, že nás snad někdo uslyší. Všichni ztichnou a kývnou. “Řekni, co máme dělat.” Řekne Michal a mrkne a pohlédne na ostatní. “Nejprve vyndáme původní dekorace, uklidíme a pak nalepím podlahu a vložíme tam dekorace.” Kluci začnou vyndavat těžké předměty z výloh a holky malé. Když je přichystána první výloha, vezmu roli z “podlahou ala písek” a mířím k ní. “Chceš pomoct.” šeptne Michal nervozně a já trochu znejistím. “Hm, jo díky.” Podrží mi roli a dvířka od výlohy. Společně rozmotáme roli a položíme na zem a oboustrannou lepenkou připevníme rohy podlahy. Nedá mi to a po očku sleduji Michala, jak zručně se věnuje stříhání pásky. Po chvíli si všimne, že ho sleduji a já jako by nic uhnu pohledem a lynčuji se za trapnou chvilku. Neřekne nic, ale cítím ve vzduchu nevyřčenou otázku. Po dokončení podlahy do výlohy vystavíme lehátko a slunečník a další drobné dekorace. Vypadá to skvěle. To samé opakujeme i ve druhé výloze. Jsme jak sehraná armáda a já se usměji protože mi figuriny připomenou plastové vojáčky. Jsme se svou prací spokojeni, uklidíme staré dekorace a zbylý materiál, rozloučím se se všemi a mizím do zázemí pro věci. Začínám se oblékat, že půjdu zadním vchodem ven.

“Terezko…” Otočím se už v bundě. “Aaano?” Vykoktám, protože mě zaskočila pozornost, když jsme se už rozloučili. “Chtěl bych jít s tebou.” Vykulím na Michala oči. “To není dobrý nápad.” Hlesnu. “ Vrátím se do půlnoci. “Já nevím, jak se dostaneš zpátky?” “To už nech na mě Terezko. Do ocčka se dostanu. Nikdo mě neuvidí.” “Ale…” zkouším zaprotestovat. Zaprosí rukama, čímž mě odzbrojí. Tímhle lidským gestem. “Dobře.” Rezignuju. “Kam půjdeš?” “Ty nepůjdeš se mnou?” Podává mi moji tašku. Zarazím se. “Kam chceš jít?” “Nevím, jak to venku vypadá. Projdi se se mnou. Máš zítra volno ne?” “Jak to víš?” Zamračím se a složím ruce v bok. Ustoupí o krok a ukáže na směny na nástěnce. Spustím ruce a vzdychnu. “Aha.” Otvírám dveře zadního východu a pouštím ho jako první. Zastaví se a natáhne ruku po tašce abych mohla snadněji zamknout. Kývnu na znamení díku a zamykám. Dlouhou chodbou míříme směrem k východu. Podává mi mou tašku a já vidím, že je nervozní. Položí mu ruku na předloktí. Pohlédne na mě a neznatelně se usměje.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.