Na pokraji sil…

Když slzy jsou na krajíčku a svět je na pokraji zhroucení. Nemůžeš dýchat a v krku knedlík tě nutí mlčet a polykat slzy. Sluneční brýle jen těžko zakryjí, že je něco v nepořádku. Prohlubující se nicota uvnitř tě stahuje sebou a jsi na pokraji sil. Netušíš, co se děje a taky proč. Protože není nikdo, kdo by tě obejmul přiložil rty k vlasům a zašeptal, že všechno bude zase dobré. Chybí ti objetí. Jedno hřejivé a laskavé objetí. Jako malý únik z tohohle falešného světa.

Padáš na kolena už po tolikáté ve svém životě, že už to není možné. Snažíš se vstát, ale docházejí ti síly a ty ani nechceš tu sílu vstát, mít. Klečíš tam v trávě  a rukama se opíráš o stehna. Hlavou ti běží scénáře a panická hrůza samoty a zároveň společnosti tě neustále vyvádí z míry. Zrychlený dech, tentokrát z panické hrůzy z tvého života, nutí tvé smysly přivyknout tomuto stavu.

Víš, že sliby nejsou totéž, co činy. Uvědomuješ si, kam to všechno vede. Cítíš vypětí sil a taky to, že jsi na jejich pokraji. Ještě chvíli a propukneš v křik! Nesmyslný, bouřlivý a krutý, po kterém přijde příval slz, které nejdou zastavit a všechna ta zloba, nenávist a smutek musí ven. Je jedno jak… ale musí, jinak se ti neuleví. Stále tam klečíš a slzy ti proudem stékají z poza slunečních brýlí a ty se je už ani nesnažíš stírat hřbetem ruky, protože to postrádá smysl. Necháš je volně téct po bradě, krku a kapat je do trávy a snažíš se utlumit aspoň vzlyky, které by nemusel nikdo slyšet. Smutek a zloba zároveň zmítají tvým tělem jako krutý démon, co chce být vypuštěn na svobodu. Bráníš se i když víš, že je to tak v pořádku.

A pak přijde ona, poslední slza. Cítíš ji. Kousneš se do rtu a setřeš ji hřbetem levé ruky, tak jako vždy. Upravíš sluneční brýle. Zakloníš hlavu a rukou prohrábneš havraní vlasy, které ti padají do čela a jen on je dával za ucho těsně před tím, než tě políbil. Znovu zalapáš po dechu, ale slzy už se neodváží ukázat. Bylo jich příliš. Příliš mnoho a jsou lidé, kteří si tvé slzy nezaslouží. Víš to a v tureckém sedu na trávě přemýšlíš, co bude dál.

Povím ti, co bude dál. Budeš sama sebou a budeš to ty. Tak jako dřív. Jen ty. Tak je to správně. Moc dobře to víš. Zvedneš se z trávy, pohlédneš tím směrem a půjdeš dál, jako pokaždé. I když tomu teď nevěříš, je to tak. Posbíráš zbytek svých nekonečných sil a pohodíš hlavou směrem ke slunci. V záři toho slunce se zalesknou tvé vlasy a dosud mokré tváře od slz. Slunce je osuší a měsíc je ozdobí hvězdami. Tvé oči nyní planoucí a toužící jsou zase jako dřív…

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.