Heartbeat

Slunce osvítilo koruny stromů. Vzhlížím k nim přes skla autobusu. Projíždíme serpentýny lesem a já cítím, jak mi hrubne dech a srdce poskakuje v myšlenkách na tebe. Řasy kreslí neviditelnou linku lesklých očí, když na mě hledíš, jako na dárek, který jsi si už dávno přál.

Neslyším myšlenky, cítím jen dech, který prozradí všechna tajemství. Jak ta má, tak ta tvá. Přikradu se v myšlenkách blíž a přemýšlím, co asi děláš. Mažu neznatelné hranice mezi námi a posílám tichý vzkaz na obláčku skrz koruny stromů. Šeptám miluji tě a nemůžu bez tebe být. Stromy kývají na pozdrav a sunou zprávu k tobě blíž. Zachvěji se představou, jak dostaneš můj pozdrav, když si představím ten úsměv zkrz rty, které se usmějí. Smějí se málo. Tu jemnou vrásku, do které jsem se zamilovala a chci ji vidět každou vteřinu, protože značí úlevu, lásku a důvěru. – V nás.

Poposednu na sedadle až mi vlasy sklouznou do čela a já si vzpomenu na moment, kdy mi prsty dáš vlasy z obličeje a vteřinu na to mě políbíš. Znovu zatřepu hlavou a představím si ten moment znovu. Naskočí mi husí kůže a úsměv na tváři až paní na protější sedačce zpozorní, zda se náhodou nesměju jí. Zavřu oči a šeptem zpívám písničku, která mi zrovna hraje do uší. Představím si tvé prsty v mých vlasech až mi po krku přejede vlna, která mě donutí vrátit se k myšlenkám a já si musím zkousnout spodní ret abych ukryla pocity, které to ve mě vyvolá znovu. Trochu zčervenám a sama pro sebe se usměju a snažím se uklidnit svůj tep. Jako kdyby ho snad cítil někdo jiný.

Protože slunce už vystoupalo nad koruny stromů, znovu hledím na ranním vánkem kývající se listy a svit odrážejícího se slunce od vodní hladiny. Myšlenky se zase stáčejí k tobě a tvému úsměvu a k našim neslyšným pohledům, které patří jen nám. Jen my totiž víme, co znamenají. Letmý dotek ruky a vzdech, který nám zrychlí dech.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.