Co vypráví podzim

Ledová krusta na jejím srdci narůstá. Již dlouhý čas. Pocit prázdnoty je hlubší a hlubší. Stojí kousek a přitom tak daleko. Jizvy nejsou vidět, na duši nikdy. Temnota prostupuje skrz kůži na povrch. Nemůže dýchat. Srdce z kusu ledu pohřbívá hluboko a daleko od ostatních. Otáčí hlavu po směru větru tak, aby ji ovál kouř z cigarety.

Hlavu mu položí na rameno a tiše tam stojí bez hnutí. On ji paží obejme v pase a dlaní prohrábne havraní vlasy. Ona přivře oči v téměř neznatelném vzdechu. On jej neslyšel. Znovu potáhne z cigarety a odhodí nedopalek.

Podzimní slunce hladí zbylou zelenou trávu se zbarveným listím, které stihlo spadnout ze stromů. Vzduch je chladný a přesto teplý. Slunce už ladí podzim, ale přes den je stále teplo, jen večer, když jdou spát je lezavá zima a vlezlý větřík.

Stojí tam v nekonečném objetí. V posledních zbylých hřejivých paprscích slunce a s narůžovělými mraky. Dvě siluety, které k sobě patří. Pasují do sebe v horizontu jako dva kousky skládačky. Nikdo netuší proč, ale je to tak. Jejich modré oči se na okamžik střetnou. Hledí na sebe téměř bez hnutí. Řeknou si víc než tisíc slov.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.