Sedím na židli a rozhlížím se po kanceláři ještě stále neschopná slova. Figuríny okolo mě stojí a já nevěřím svým očím, vlastně ani uším.
Pozorně si je prohlížím. Dva pánové stojící u stolu po mé pravé ruce na mě hledí a nervózně přešlapují. První má džínové kraťasy, mentolové tričko a mikinu. Druhý má na hlavě sluneční brýle a plátěné kalhoty tmavě modré a přes ramena svetr jen tak ležérně přehozený přes bílou košili s kotvičkami.
Po levé straně stojí tři panenky dámy, dvě se drží za ruce. Chápu jejich nervozitu. Jsme na tom stejně. Jedna má džínové šaty a kabelku s džínovými doplňky. Tmavě hnědé vlasy do culíku. Druhá má sukni z lehké koženky a bílou halenku s koženkovou aplikací na zapínání košile a rukávy košile jsou totožné s aplikací na zapínání. Pod levou rukou má psaníčko. Jako by šla do práce. Tmavé mikádo dodává celému outfitu šik look. Třetí panenka má kostkované kalhoty z lehkého materiálu a tílko s volánky. Rozpuštěné dlouhé blond vlasy jí spadají přes rameno. V ruce má elegantní batůžek, který se mi strašně líbí.
,,Takže mi to vysvětlete.“ Prolomím ticho a snažím se nepanikařit i když uvnitř jsem na pokraji zhroucení. Myslím, že vycítí mou nervozitu: ,,Nebojte se, nic vám neuděláme.“ Odvětí jedna ze slečen a na její bílé tváři se objeví obrys úsměvu. Otevřu pusu a minutu nejsem schopna se dál ptát. Pokračuje tedy ona: ,,Omlouváme se, že vás takhle přepadáme, ale už jsme to nemohli déle vydržet.“ Zavrtím se na židli a v ruce křečovitě svírám klíče od bytu. ,,Já ale nechápu….“ Nedořeknu větu, protože mi uvízne hlas vprostřed věty a mozek stále odmítá uvěřit. ,,Chtěli jsme přátele, ale zatím nás nikdo neviděl jen vy.“ Odpoví panák v mentolovém tričku z pánské výlohy. ,,Jak to, že vás nikdo neviděl? Proč já?“ Nechápavým tónem stále neschopna uvěřit bizardní situaci. ,,Vy jediná jste reagovala na naše signály. Z toho jsme usoudili, že nás asi vidíte.“ Odvětí druhý panák se slunečními brýlemi na hlavě a zvedne skoro neznatelné obočí. Opět otevřu pusu, ale rychle ji zase zavřu. ,,Co ode mě chcete?“ Vyhrknu dost nejistým hlasem.
,,Přátelství a pomoc.“
,,S čím vám zrovna já můžu pomoci?“ Přátelství záměrně přeskočím, protože mi asi přeskočilo. Zakroutím hlavou a všechny si znovu prohlížím.
,,Nikdo jiný než vy nás nevidí.“ Odpoví panenka v džínovém outfitu.
,,Cože?“
,,No ano, jsme pro ostatní neviditelní.“ Dokončí větu a uhladí si džínové šaty.
Zkousnu si ret a přemýšlím, co mám dělat nebo co odpovědět. Kdo je ve výloze teď, proběhne mi hlavou. Ale bojím se zeptat. ,,Je to iluze.“ Prohodí slečna v kalhotách a tílkem s volánky a přehodí vlasy na druhé rameno, aby na mě lépe viděla.
,,Co?“ Zvednu se ze židle a otočím se směrem ven ze zázemí. Ale zarazím se.
,,No chtěla jste vědět, kdo je ve výloze teď.“ Založí ruce na prsou opět panák v mentolovém tričku. Jak na něj pohlédnu zase je dá podél těla.
,,Já se ale neptala, jak to tedy…“
,,To souvisí s tou iluzí.“ Odpoví.
,,Chci se podívat. Dovolíte?“ Bez okolků ustoupí. Asi dvě minuty mi trvá než dojdu po zhasnuté prodejně směrem k výlohám. Nahlédnu nejdřív do pánské a pak do dámské. Otočím se a za mnou stojí všechno výlohové osazenstvo. Vůbec jsem neslyšela, že by přišli, takže se vyděsím, ale snažím se zachovat klid. Neúspěšně. Hlas mi poskočí o jednu oktávu výš. ,,Jak je tohle možné?“ Ptám se zmateně. Ve výloze nic není. ,,Vždyť tam nic není.“
,,Ano, ale z venku je to jako kdybychom tam stáli.“ Hlesne dáma v kalhotách.
,,Já tomu nerozumím.“ Řeknu zmateně. Pohlédnu na hodinky. ,,Ach! Musím jít, nebo přijdu pozdě na koncert.“
,,Omlouváme se že vás takhle zdržujeme.“
,,Nic se neděje. Teď už ale musím jít. Zhasnu v zázemí a půjdu.“
,,Zhasneme, klidně běžte.“ Kývne dáma v kalhotách.
,,Děkuju.“ Řeknu věcně. Vytahuju roletu, vybíhám do šerem zaplavené chodby obchodního centra. Spěšně zatahuji roletu a mizím personálním východem k domovu.
Jsem jako smyslů zbavená a v duchu si znovu přehrávám situaci. Rychle se převlékám a utíkám na autobus…