Než zasadíš poslední slůvko tam,

přeješ si ať to i já vzdám.

Procitnu záhy, když uděláš to znovu,

a nastavím zase v srdci prázdnotu.

Vyrvu si srdce a odhodím ho s pryč,

nepotřebuju ho už nikdy víc.

Nechci vědět už, co je to láska,

protože je to krutá sázka.

Zamilovat se a pak cítit to prázdno,

myslet si, že už je to dávno.

Zapomenout všechny slzy znovu,

už nikdy nepodlehnout tomu slovu.

Je to jen slovo a planý slib,

ale člověk snadno poučí se z chyb.

Lásku, jak sůl kamennou,

ty pocity uvnitř najednou.

Modré oči a dotek tváře,

nenávidím záludné lháře.

Díváš se do očí plné modře a vidíš svůj život,

bylo tam štěstí a teď jen lítost.

Víno teplá v dlaních ve sklenici,

vypiješ ho a uhasíš tu svíci.

Hasím tu svou tiše a lačně zas

a já myslela, že mě lépe znáš.

Necítím nic bolest, smutek nebo žal,

to všechno jsi mi totiž vzal.

Cítím jen prázdno v nás

když vím, že to zase vzdáš.

Ničím vše a ukrývám v hlavě

na lásce už nikdy nebudu stavět.

Přála jsem si být šťastná ne tvé alibi

vše se opakuje znovu, nesnáším sliby.

Život jde dál a já zahazuji city,

protože řežou jako ty nejostřeší břity.

Řežou tam, kam ani rány neřezají,

navíc krvavé rány brzo se zahojí…