Láska je odvaha, která se nebojí ničeho na světě. Buddha
Z čeho máme strach?
Každý z nás má z něčeho strach. O děti, o zaměstnání nebo ze zkoušek. Z pavouků, hadů nebo hmyzu. Mohla bych pokračovat do nekonečna a každý by si našel tu svou obavu. Bojíme se celý život už od dětství. Nejčastěji se naše strachy probouzejí na základě špatných zkušeností. Jako miminko, že budeme spát s mokrou plínkou, že se maminka nevrátí nebo že budeme sami (tato obava nás provází po celý život). V pubertě, že jsme oškliví a že nám nikdo nerozumí. V dospělosti, co řekne okolí, že máme kila navíc nebo že jsme staří. Ale proč?
 
Kde je chyba
Většinu obav v nás vyvolávají (i když nevědomky a s dobrým úmyslem) rodiče. „Nejez to, bude tě bolet bříško“. Jako bych tu větu slyšela v hlavě po každé, když narazím na jídlo, které si rodiče nepřáli abych jedla. „Nelez tam, spadneš.“ A většina z nás tam stejně vleze a pak spadne. „Vidíš, já ti to říkala.“ Konejší prcka maminka, když spadne na zadek nebo si rozbije koleno. A říkají to s obavami a největší láskou k nám, kdy se nás snaží ochránit, před tím, abychom si ublížili.
 
Rodiče vás chrání
Ale je to tak, zkušenost je nepřenosná. Nabít ústa si musíme sami, abychom pochopili, jak se to v životě má. Rodiče nevědomky vytvářejí ve svém dítěti bloky. Ať už jde o jejich nedořešené situace z minulosti, nebo zkrátka jen zkušenosti před kterými nás chtějí ochránit. Protože jejich srdce krvácí vidět nás plakat nebo vědět, že nás něco trápí a oni nemohou nijak pomoci. Třeba při zlomeném srdíčku.
 
Moje slzy a čeho se bojím
Vzpomínám kolikrát jsem plakala tátovi nebo mamce na rameni a vzlykala. Slzy, jak hrachy mi tekly po tváři a ani já ani rodiče jsme nevěděli, co dělat. Oni vždy věděli, co říct a já jim to nevěřila. Nikdy. Že rány zahojí čas, že to bude dobré a že takových lásek ještě bude. Skrze slzy jsme našli to vnitřní pouto, které nás spojuje do dnes. Děkuju!
 
A já? Bojím se stále. Ale už méně. Možná je to zkušenostmi, nebo lidmi okolo. Klidným a skvělým domovem nebo partnerem. Nevím, čím to je. Jediné, co vím je, že cítím klid. Můj vnitřní vesmír je v rovnováze.
 
Po všech těch prohraných bojích a uroněných slzách, tolikrát zlomeného srdce a pocitu životních proher se najednou cítím jinak. Najednou jsem procitla. Probudila jsem se ze sna a trvalo to „jen“ třicet let. Mám štěstí, že mohu říct slovo „jen“, jsou lidé, kteří neprocitnou nikdy a žijí si ve svém koloběhu. Jsou šťastní (mě nepřísluší nikoho soudit, ani nechci), což respektuji. A každému přeji jen to, co si zaslouží a sám přeje.
 
Kdo byla ta holka
Dnes mi najednou došlo, že jsem se našla. A jak to říkáte si? Kdo mě zná a zná můj životní příběh ví. Celý můj život byl řada příběhů a mého přizpůsobování se někomu. Okolí, práci, partnerovi, rodičům, přátelům, nadřízeným. A měněním sebe sama, podle situací, ve kterých jsem se nacházela. Kdo byla ta holka?
 
Obrat o 180 stupňů
Pak ale přišel velký zvrat. V momentě, kdy jsem přišla o všechno a nezbývalo mi nic než já a lidé okolo. Došlo mi, co je v životě důležité. Jací jsou lidé, kterými se chci obklopovat. Jakou práci chci dělat a proč. Co chci předat světu. Jakou energii chci poslat dál.
 
V momentě, kdy mi tohle všechno došlo. A že to byla dlouhá cesta k pochopení. Cesta ze dna se zlomenými křídly a ledovým srdcem, jsem si myslela, že už nic v životě nemá smysl, že už nikdy nebudu milovat jako dřív. Lidé okolo mě se proměnili, tak jako sklíčka v krasohledu (po kterém toužím do dnes), protřídili se a zůstali ti, kteří zůstat měli. Naopak odešli ti, kteří už v mém životě nehráli žádnou roli. Cesta ze dna je trnitá a mě stálo mnoho sil, sebezapření a asi tak milionkrát jsem musela vykročit z komfortní zóny a nesčetněkrát jsem to chtěla vzdát. Mnohokrát jsem spadla zase zpátky na zem (ano ne na dno ale na zem) a musela se pokusit znovu vstát s rozbitými koleny i dlaněmi. A já vstala. Vyšla krokem a jiným směrem.
 
Nejtěžší chvíle mého života se zdály nekonečné. Byly chvíle, kdy jsem neměla ani na jídlo, sotva jsem zaplatila nájem. Byly chvíle, kdy jsem nevěděla, co bude následující den. A já měla opravdický strach z toho, co by se mohlo stát (ach ta představivost že?). A byl to strach převyšující všechny strachy, které si dokážete představit. Přepadala mě panická hrůza z toho, že na všechno zůstanu sama už napořád. Že nic nezvládnu a spadnu zase zpátky na dno.
 
Něco je jinak
A pak přišel moment, kdy se stal zázrak. Našla jsem sama sebe, objevila pocit nekonečnosti a přišla jsem na věci, které dělám ráda. Koníčky, činnosti, které mi dělaly radost. Spojovaly mě se sebou samou. Najednou se přede mnou začaly otvírat dveře a okna a naskytly se mi příležitosti o kterých bych nikdy (ano NIKDY!) neřekla, že je přijmu. Všechny ty výzvy. Zajímaví a skvěli lidé (kteří mě toho strašně moc naučili. Za což děkuji!), ty potkávám do dnes. Někteří z nich tvoří mé blízké okolí.
 
Jak jsem začala poznávat sama sebe. Uvědomovala jsem si, že pustit pak k sobě někoho blíž, je mnohem těžší. Objevil se strach nový. Strach z lásky. Strach z toho, milovat někoho jiného než sebe. Byl to takový ochranný obal před dalším zlomeným srdcem.
 
Byl paradox, že jak jsem začala objevovat sama sebe a chovat se tak, jak chci já. Potkala jsem lidi, kteří mě měli rádi právě takovou, jaká jsem. Nechtěli na mě nic měnit a brali mě i s chybami, které mám (a já vždy chtěla být dokonalá, až teď vím, že to nejde). Objevil se i muž, který se zamiloval do toho, jaká doopravdy jsem a jakou chci být. Jakou se cítím být, jakou bych měla být. (Za což děkuju, nemám pro to dostatek slov vděčnosti).
 
Nevěřila jsem, že to zvládnu
Dlouho trvalo, než jsem dokázala uvěřit zase v něhu, lásku a podívat se nějakému muži do očí. Nechat ho vzít mě kolem ramen. Pohladit mě po tváři a spatřit moje bolesti a trápení. Splynout s ním v jedno tělo i duši a pocítit hřejivé objetí a polibek, který boří hranice. Překročí meze, kdy se vám zatmí před očima a dojde dech. A vy toužíte, aby ta chvíle byla nekonečná. A i když není, jste vděční za každou takovou chvíli a budete si ji pamatovat na pořád. Kdy prostřednictvím malých gest poznáte, jak moc na vás člověku záleží. A že všechny malichernosti najednou ztrácí význam.
 
A pak se stane to, že v jeden moment slyšíte slova lásky a vám dojdou slova. Všechny. Nejsou totiž třeba. Najednou všechny strachy ustoupí a vy zažijete pocit nekonečného štěstí a klidu a dojde vám, co je důležité. Že majetek nebo věci nejsou důležité, protože jsou jen dočasné, ale láska, láska ta může být věčná, pokud ji budete věčně cítit a dávat. Pocítíte klid v duši a srdci. Vy už nebudete stejní jako dřív. Budete jednoduše šťastní. Vděční a dokonalí. Sami pro sebe.
 
A lidé okolo mě mi dnes říkají, že jsem se změnila, k lepšímu. I když já nevidím žádnou změnu, cítím, že je něco jinak. A za to jsem vděčná. Že jsou lidé, kteří mě vidí takhle krásně. Přesně tak, jak bych se nikdy sama nedokázala vidět.