Srdce mi buší jako o závod. Udělala bych pro Tebe všechno na světě, dýchala bych za Tebe. I když vím, že nemusím, každý večer čekám až přijdeš z práce i když nejsem doma tiše čekám na to, až budeš v pořádku doma. Až se přitulíš a řekneš mi jak jsi se měl. Až se usměješ i když to neděláš často, skoro nikdy až se to zdá být vzácné. Společných fotek máme asi miliardu a ani proti jedné si nikdy nic neměl i když vím, že to naprosto nesnášíš, tak jako já kukuřici. 

Všechen ten smích s Tebou byl od srdce. Všechny ty chvíle byly ty nejkrásnější na světě. Všechny slzy, které jsi kdy utřel musely a měly přijít, aby mi došlo, jak moc mi na Tobě záleží. A Tobě na mě, že je čas být ženou, která si může dovolit být slabá. Jak moc chci, aby jsi byl šťastný. Pak totiž budu i já. To mi stačí ke štěstí.  Neumím to lépe slovy vyjádřit. Vždy uvěřím všem těm myšlenkám, které mi víří hlavou. Všechny směřují láskyplně k Tobě.

Miluji naše společné chvíle ať už děláme cokoli od čtení, hraní, dohadování, vyklízení myčky, zdobení stromku, sbírání prádla, kreslení do sněhu, převlékání postele, hraní scrabble, který úplně nesnášíš, hraní si s legem, zdolávání překážek, návštěvu restaurací, které ze začátku nesnáším já, pizzové večírky, procházky nebo přestřelky ve hrách…Těch chvil je nespočet.

Od doby, co jsme udělali první společnou fotku až do téhle chvíle jsem nejšťastnější na světě až tomu štěstí kolikrát nemůžu uvěřit. 

A i přesto všechno se cítím být sama sebou a jsem to pořád já, ta, kterou jsem tak dlouho hledala a nemohla najít. Ta která se ztratila po posledním pádu a ztratila veškerou chuť milovat a nevěřila, že by to ještě kdy bylo možné. Ta kterou postrádala moje rodina, když mi říkala, jako bych to už ani nebyla já a já jim nevěřila a jen jsem nad tím vždy mávla rukou. 

Přivedl jsi mě zpátky. Našel jsi mě malou ztracenou a ubrečenou v koutku mojí duše s ledovým srdcem. Našel jsi znovu cestu do mého srdce, které jsem dávno zapomněla, že mám. Našel jsi můj smysl, proč znovu žít. Proč ráno vstát a večer společně usínat.

Vždy když nám hvězdy venku padají do klína a měsíc mává v pozdravy, když spolu obdivujeme naše balkonové posezení, pohrávám si s myšlenkou, jak je tohle všechno možné. Jak je možné, že mám to štěstí mít zrovna Tebe. A především s Tebou žít. Jaká je to úleva, vědět, že člověk není sám a může najít svou druhou půlku. Svou spřízněnou duši.

Vzpomínáš, co jsi mi napsal do svatební knihy na poslední stranu? Že díky mě dokážeš uvěřit v lásku na celý život a že jen díky mě neztrácíš naději. A nyní, nyní je to přesně naopak. Jen díky Tobě věřím v lásku a neztrácím naději. A za tuhle myšlenku Ti strašně děkuju!