Kdysi mi jedna dobrá duše prozradila, že láska není okamžitá zamilovanost, ale něco, co vzniká postupem času. Kdy společně pracujete na tom, aby vztah vzkvétal. A já v momentální zamilovanosti jsem si brala toho nepravého. A říkali mi to, varovali mě, ale já ne. Chtěla jsem si to udělat po svém. Bylo to třeba, ta zkušenost, abych nakonec uvěřila a poznala, co to opravdová láska znamená. Jak říká kamarádka: „Zkušenost je nepřenosná.“ (Co myslíte vy?) Na konec, to nyní tvrdím i já. Druhá strana vám stejně neuvěří.

Můj vztah byl prověřen opravdu do hloubky a to nemyslím, jen ten partnerský, ale i k sobě samé. Díky této prohře (anebo?) jsem zjistila, jak málo se věnuji sobě a jak zanedbávám své vnitřní já. Všechny moje koníčky jsem ukrývala a na prvním místě byly materiální statky. Jak bláhové směju se teď. Po rozchodu mi tak do smíchu nebylo, ale přijít to muselo a bylo to správné.

Jako by se mi svět roztočil pod rukama. Najednou jsem bydlela sama a mohla si dělat to, co jsem chtěla – sama pro sebe. Bylo to velmi neznámé a mě to děsilo. Opravdu! Protože, jsem v jednu chvíli přišla o vše: o práci, bydlení i vztah, stalo se to, že jsem začínala od nuly. Začátky byly velmi těžké, ale díky nim se cítím mnohem silnější a nad spoustou věcí mávnu rukou, protože jsem překonala absolutní krach a žiju! Ne, že jen přežívám.

Začala jsem se věnovat koníčkům: Čtení, výlety, kreslení, tvorba šperků a lapačů, józe a začala jsem si užívat života single. Neříkám to snad proto, abyste si řekli, jasně tak teď už jsem v pohodě, ale proto, abyste si uvědomili, že člověk je single z nějakého důvodu, a to z toho, že abychom mohli mít místo pro někoho dalšího, musíme milovat především sami sebe.
Například vezměte si, že jste jako krásná malovaná váza a chcete rozdávat radost, tím, že do vás někdo dá květiny. Jenže ty květiny bez vody zvadnou. Jakmile bude váza plná vody bude rozdávat krásu okolo, díky květinám, které ve vás rozkvetou a budou vonět celým bytem (rozuměj světem). A pokud vám vázička nedává smysl, rozeberme to jinak.

Představte si dvě vázy, které stojí vedle sebe. Náplň uvnitř, je „láska“. Pokud jsou obě dvě prázdné, jak můžete dávat svou vnitřní lásku dál? Partnerovi, rodině nebo sami sobě, když jste prázdní? Na druhou stranu, když je jedna poloprázdná a druhá plná, je možné z té plné přelít trošku do druhé, aby se tekutina vyrovnala nebo třeba vyplnila úplně. Co teprve, když jsou obě ty krásné vázy plné. To je pak lásky kopec, teda spíš plná váza. Rozumíte těmto přirovnáním? Pokud ne napište, ráda o tom rozvedu debatu.

Vraťme se tedy k původnímu tématu. Pokud vy sami nejste plní lásky, není možné abyste ji dávali dál a byli v mínusu a pak se cítili pod psa vy. Tedy na úkor sebe. Milujte sebe, pak už bude jednoduché věnovat lásku a laskavost dál.

Zamyslete se, kdy jste pro sebe nebo někoho (klidně i neznámého) potěšili jen tak. Napište do komentářů ať tu máme optimistický příspěvek. Těším se!

A v příštím článku budu pokračovat v mém příběhu. Jste zvědaví? Dejte mi vědět 😍