Dětství na sídlišti

Včera jsme se bavili o rodičích a dětech a vyprávěla jsem historku z prvního stupně základní školy. Náš „hihňací příběh“  Líbil se vám?

Často taky vzpomínám na to, jak jsme hráli stopovačku. Znáte? To se hraje v partě lidí, ideálně ve 4 – 6 lidech. Potřebujete akorát křídy. Rozdělíte se na dvě skupiny. První skupina má náskok 10-20 minut a kreslí na zem šipky v takové vzdálenosti, aby byly dobře viditelné, ale zase ne moc blízko. V delších vzdálenostech píše na zem pokyny, které musí druhá skupinka splnit (např. 10 dřepů, najít květináč, namalovat prase apod.). Druhá skupinka vyráží po uplynutém čase (u nás to bylo počítání do 50). Úkolem druhé skupinky je chytit tu první. Úkolem první skupinky je, nenechat se chytit. Čím delší trasa tím lepší. Tam, kde byl start, je i cíl. Když obě skupinky dorazí, bez toho, bez toho, aby na sebe narazily, jdou společně po trase znovu a kontrolují splnění všech úkolů. – Úžasná hra! V dnešní době už to není moderní (spíš mobily, konzole a další)

Navíc v mém dětství byly prolejzky na sídlištích úplně jiné. Dřevěné a provazové. Málo kdy byly kovové maximálně šrouby nebo tyče na kotouly. Jen ty úplně staré takové to typické „H“

Nebo kupole

a co staré skluzavky, houpačky a kolotoče?  Vzpomínáte?

V dnešní době – plast, kov, řetězy – ano vím, schválené EU. Jsou krásné, ale komu se občas nezasteskne že?

A co mi chybí asi nejvíc? Typická „sídlištní přátelství“. – Ta dětská. Každý den, jsme se scházeli za barákem v 9 hodin ráno, celá parta. V jednu jsme šli na oběd a ve dvě jsme se zase scházeli za barákem. Žádný sms, facebook atd. V té době byly jen pevné linky a mobilní telefony si mohli dovolit jen movitější rodiče. Navíc my měli lepší zábavu. Obcházeli jsme místní hřiště v jednotlivých „rondelech“ a hráli na pavouka, na vodu, v lesíku na babu a slepou bábu. Na oblouku jsme dělali ,,výtah“:D.

A taky mi chybí zvonění na kamarády, kdy mamka nebo taťka vykouknou z balkónu nebo okna a dotyčný dole u zvonků zařve: „Dobrý den, půjde Honza ven?“ A bylo to! Pak vykoukl Honza a křičel, že už jde, jestli si má vzít míč a kopačky. Popřípadě stačilo písknout pod okny, pokud nebyl domluvený termín. Tohle nám stačilo ke štěstí!

Každý prcek u nás v partě, měl klíče na krku – to byla frajeřinka a pak se rozmohly plastové pružiny s karabinou v různých barvách. A co „Pogy“ Pamatujete si pogy? 😀

Ach můj bože

Takže taková to byla doba. Jiná než dnes… o hodně jiná. Na co vzpomínáte vy?

 

Obrázky jsem našla na googlu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.