Ztracená náušnice

Znáte ta znamení shůry, která vám připomínají, že už nejste děti? Jistě znáte, ta zná každý. Kdy se vám naposled nějaké takové znamení připomnělo?

Je to takové male připomenutí, že z dětství už máme jenom vzpomínky. Třeba na naše první vaření, na první den v první třídě, první lásku, první pusu. Všechny ty slzy, které nám připomínají, že i my máme nějaké slabosti. Tolik chyb kolik jsme udělali. To nadšení z jedničky při pololetním testu z češtiny. A co teprve ta nervozita před tím testem.

image

Otravné připomínky rodičů, při kterých jsme si říkali: „Já taková nikdy nebudu, až budu mít své vlastní děti“. A dnes jsme jim neskutečně vděční, že to pro nás dělali a že nám dávali zaracha a měli o nás strach, když jsme přišli o pět minut pozdě domu. A taky za to, že měli tu sílu nás vychovávat a odolávat našim kecům a připomínkách, když po nás chtěli, abychom umyli nádobí nebo vynesli koš.

První procházky s klukem z vedlejší třídy, kterého jsme okukovali už delší dobu. Jak jste se cítili, když vás po prvé chytil za ruku? Nebo v případě pánů, jak jste se cítili, když jste po prvé chytili za ruku holku z vedlejší třídy? Na kterou jste si několik měsíců dodávali odvahy ji vůbec oslovit. Nesmyslné a trapné situace a o outfitech ani nemluvím!

Společné dýchánky na dámských či pánských toaletách. Opisování úkolů před hodinou. Napovídání právě zkoušenému spolužákovi. Taháky snad úplně všude. Ranní vstávání a tahání do školy nepotřebných hraček. Příprava do školy, kdy nejoblíbenějším předmětem byl stejně tělocvik. Pro mě ještě čeština a výtvarka.

image

Ten pocit, když jsem odpoledne za barákem hrála s klukama fotbal! Pro mě jako holku neskutečné. A co teprve, když obehraju jednoho z nich a dám gól a všichni ti kluci mě přátelsky plácají po ramenou (protože jsem tam byla jediná holka). Byla jsem na sebe tak hrdá a lítala někde nad paneláky našeho sídliště! To už jsem v té době totiž nevypadala jako kluk… A byla jsem na to pyšná! Oni se za mnou totiž otáčeli a nebylo to z toho důvodu, že jsem dala gól.


Se střední školou přišla větší zodpovědnost a taky první brigády. Dřív jsme totiž věděli, co je to práce a od patnácti let chodili vydělávat nějaké ty penízky. Hlavně kvůli kolektivu. Pro mě nejvíc vzpomínková byla práce v kině na Andělu. Tolik skvělých lidí jsem nepotkala na jednom místě snad nikdy. Jsem jim také za spoustu věcí vděčná! Tady jsem taky potkala svou první velkou platonickou lásku… Do dnes na něj vzpomínám. Neznala jsem příjmení jen jméno… David…

image

Vzpomínka na to, jak strašně jsme tehdy chtěli být dospělí a teď, když už jsme dospělí, chceme zase být dětmi.

Před dvěma dny mě moje znamení shůry upozornilo, že už nejsem dítě… ztratila jsem náušnici z nosu. Chvíli jsem posedávala na posteli a pak jak šílená prohledala celý byt, všude rozsvíceno a po kolenou jsme hledali malou náušničku. Pes i kočka ze mě měli asi srandu, každopádně mě podpořili. Celou dobu byli u mě, i když nechápali, proč lezu po kolenou na všech čtyřech. Brali to zřejmě jako nějakou děsně zábavnou hru. Po hodině hledání jsem to s nadávkami vzdala. Pozhasínala v bytě a zalezla jsem si do postele…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..