Má ranní vzpoura

Za ranního sluníčka, v poloprázdném autobuse píšu o všem, co mě napadne. Málo jsem spala a pár hodin mi ještě chybí. V tašce sváču, jak pro celý regiment. Ranní káva všechno zachránila.

Dnes nejedu přes Palmovku ani přes Vysočanskou, ale přes Hloubětín, který je pro mě osudný. Žila jsem tady dva roky. Dva roky plné krásných ale i špatných zážitků. Byla to taková solidní nejistota. Lhaní a podvádění bylo na denním pořádku. Jen jsem to zjistila až časem.

Ve vztazích občas nejde být rozumný. Teď moc dobře vím, jak moc mě to naučilo a věřím ve vesmírnou odplatu. A já procitla, protože mě to zocelilo. Ten nevyrovnaný vztah, kdy vás ještě k tomu všemu nemá rád tchán a tchýně je jak osina v zadku. I přes to všechno jsem uvažovala, že bych si ho jednou vzala.

Naštěstí to vše skončilo dřív než jsem stihla udělat nějaké šílené rozhodnutí a paradoxně konec bylo mé rozhodnutí. Odešla jsem s hlavou vztyčenou i když mě přemlouval, že už to nikdy neudělá. Již po několikáté…

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.