Vánoce jsou za dveřmi

Dnes jsem neodolala a v práci pustila Vánoční playlist. I když není prosinec už jsem se rozhodla naladit se na Vánoční atmosféru. Doma každý večer u vína a bytem vonících Františků (jen se smějte) se vnitřně hojím a snažím se vnitřně přežít šílený rok 2018, alespoň těch 11 měsíců, které mě, jak se říká srazily na kolena.

Měla jsem období, kdy jsem nemohla sníst ani sousto, budila se co dvě hodiny a záchvaty úzkosti nebraly konce. Myslela jsem, že je to můj konec. Nebylo o koho se opřít a já zůstala sama, ještě teď když si na to vzpomenu je mi do pláče. A i když se říká, že člověk není nikdy sám nebo mu život naloží jen to, co zvládne, byla jsem zkrátka v koncích. Vnitřně jsem cítila, že jsem sama. Ano byla jsem sama, celou tu dobu jsem se plácala na místě a nešlo se pohnout kupředu, vnitřně jsem to totiž vzdala. Když vyslovím slovo “vzdala” udělá se mi knedlík (studu nejspíš) v krku a říkám si, jak jsem to mohla dopustit, ale prostě mi došly síly jít najednou dál. Každý krok byl k nesnesení.

Nemyslím, že jsem typ člověka, co něco snadno vzdá, ve většině případech si jdu tvrdě za svým a vydržím mnoho stresu. Díky empatii je to dost často vysilující a během roku jsem zažila mnoho momentů, kdy jsem se usmívala přes slzy. Když se někdo zeptal, zda jsem v pořádku odvětila jsem, že ano a stočila řeč jinam a schovala vše za marný úsměv číslo 56, aby mi nevyhrkly slzy, když bychom o tom mluvili. Tajně jsem doufala, že se mi srdce zahojí.

Asi jsem si to zasloužila, nebo je to určitý způsob získání zkušeností abych se zocelila pro další život. Je pravda, že za 98% věcí si člověk může sám, protože si je jednoduše vpustí do života. Sem tam pocítím ještě občasnou krizičku v podobě smutku nebo deprese, ale už je to mnohem lepší.

Přiznám se, že mám za sebou mnoho změn. Od bydlení, osobního života přes práci a přátele. Mnoho z nich se ukázalo v pravém světle a zůstali jen ti, kteří to myslí doopravdy. A i když mnou při vzpomínce na některé ztracené “přátele” zmítá smutek, říkám si, že člověk stejně každých 10 let obměňuje lidi okolo sebe. Bylo to tedy k užitku. Protože teď přesně vím na čem jsem. Ti co odešli s minulým životem, těm jsem odpustila a těm, co zůstali a nebo mi dokonce pomohli vyhrabat se ze dna jsem neskutečně vděčná. Těm pár vyvoleným, kteří věděli, co se děje.

Když už jsem měla pocit, že to vzdám, že není zbytí stalo se něco, co mi otevřelo oči. Objevila se pomoc a já se slzami vděku v očích zapomněla na bolest, kterou mi letošek přinesl. Byl to zázrak? Těžko říct, ale přežila jsem a jede se dál. Snad mi optimismus vydrží. :o) Ještě stále zbývá měsíc do konce roku… 

Tak mi držte palce <3

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.